Zachranář Robin bleskurychle rozrazil dveře chudého příbytku. V jediném, maličkém, pokojíčku polorozpadlého domku stojí čtyři postele, dvě skříně, které snad pamatují ještě Protektorát, rozvrzaný stůl a tři židle.
Takovou bídu a chudobu snad ještě v životě neviděl.
"Kde máte nemocného?", zařve ve dveřích, až se futra mírně otřesou.
"To - to - to", ukázal na hromadu peřin nevábně vonící mužík obrovitánských rozměrů. Robin si všimnul, že je mentálně postižený. Přiskočil tedy ke kupě peřin, kterou prudce povalil na zem. Na posteli pod nánosem peřin ležela stařenka, klepající se zimnicí.
"Kdo zavolal záchranku?", ptá se Robin a pohledem přejede ustrašené lidi v místnosti. Dospělá žena a muž, za nimi stojí plačící pubertální chlapec. Na první pohled Robin pozná, že jsou všichni handicapovaní.
"Záchranku jsem si zavolala já, oni by to nedokázali. Postarali se o to, co bylo v jejich silách. Dali mi své peřiny. Hřeje mne jejich láska, ovšem ta mne z toho nedostane. Potřebuji léky, dejte mi je, doktore, a jsme si kvit", z posledních sil zasípe třesoucí se, vyhublá, babička.
"Máte zápal plic, k tomu vysokou teplotu, vezmeme vás do nemocnice, tady nemůžete v té zimě zůstat, vždyť ani netopíte", odpoví rezolutně Robin.
"Dejte mi, prosím, lék na sražení teploty a přikryjte mne. Klepu se jak nahý, srsti zbavený, bernardýn. A hoďte už sebou doktore, cítím, že mi v hubě zamrzá jazyk", dává povely stařenka.
Robin vše vyplní podle přání staré paní a počká, až tabletka zabere. Rozhlíží se po velmi chudém domovu. Na zdi visí zarámovaná fotografie překrásné dívky. Štíhlá postava, dlouhé černé lesklé vlasy a blankytně modré oči. Robin si stále fotografii prohlíží.
"To jsem já, tak jsem kdysi vypadala", usměje se pyšně nemocná.
"Byla jste nádherná!", vydechne Robin. "Tak zářivé modré oči jsem ještě nikdy neviděl", okouzleně pronese Robin směrem k pacientce a všimne si, že je má modré stále, i když už krušným životním osudem, vybledlé.
"My Sintové máme většinou modré oči, však je také zdědily obě moje děti. Víte, já byla krasavice, kdejaký za mnou pálil. Samozřejmě jsem si vybrala toho nejhezčího. Jenže jak zjistil, že naše společné chvíle zanechaly následky, uplaval kdovíkde", smutně potřepe hlavou a pokračuje: "Narodila se mi dvojčata, předčasně - kluk a holka, oba mentálně postižení. Zůstala jsme na ně sama. A tehdy se moje krása rozhodla, že odjede na dovolenou a už se nevrátila. Navíc dcera, která v mládí byla, co se týče vzhledu, mou kopií, se zapletla s jedním ženáčem, který jí rovněž nechal na holičkách. No a tak k nám přibyl Jaša, další jináček v rodině", usměje se babička poté, co tabletka zabrala. Zpoza peřin jí kouká rozčepýřená hlava. Vlasy má pořád černé, ani jeden bílý.
"Měla byste jít do nemocnice", zkusí znovu přesvědčit pacientku Robin.
"Ale prd. Vy jste, mladý muži, schopný, místo mne, postarat se o tyhle tři trpaslíky?".
Robin podle pravdy zavrtí hlavou.
"Ne! Tak vidíte. Dostanu se z toho, prostě musím. Víte, já si nemohu v této situaci dovolit takový přepych - jít na rande s pánem Bohem, protože - to bych se poprvé v životě fakt zamilovala a už tam nahoře nadobro zůstala, co by však bylo s nimi tady......", podívá se směrem k třem vystrašeným potomkům babička.
Robin smutně přikývne a pomalu opouští zchátralý domek.
Před brankou odklízí sníh starý soused. Pár zvědavců se před sanitkou zastavuje.
"Zachránil jste Sněhurku?", zeptá se Robina soused odklízející sníh.
"Bude v pořádku", odpoví Robin.
"Zaplaťpánbůh, doktore"
"Lidi! Sněhurka je zachráněna, radujme se, velký potlesk pro doktora!", kývne starý muž v oranžové vestě na obecenstvo a to začne tleskat.
Robin se usměje na všechny kolem. Uvědomí si, že je rád, že ještě pořád může na tomto světě potkávat pohádkové bytosti.
Zaplaťpánbůh....
