Příšera z metra

Když se na Reného ve studeném sklepním bytě převrhla pyramida nashromažděných úlovků z místních popelnic a pořádně ho praštila do hlavy, rozhodl se, že dopije zbytek krabicového vína a vyrazí do nočního velkoměsta. 

Bylo chvíli po půlnoci. 

René se hlučně přištráchal do prvního vagónu metra a vrávoravým krokem se dobelhal k první sedačce. Vagón byl poloprázdný.

Dosedl, roztáhl nohy, uvolnil si zip u krku a.....

Strašlivě vykřikl.

Za sklem okýnka se na něho zubil zmasakrovaný, zkrvavený obličej. René vykulil oči: "Ty vole, ty vypadáš, co tam děláš, proč jsi tam a ne tady!", ulekaně se zeptal.

"Přece díky tobě, uvíznul jsem tady navěky", odpověděla příšera.

"Nežvaň nesmysly, obludo", chraplavě pokračuje v rozhovoru René.

Někteří cestující z vagónu se odporem odvrácejí.

"Podívej se pořádně na mě, nepřipomínám ti někoho?", dál v klidu pokračuje neznámý zmasakrovaný obličej za sklem.

René doslova přilepil nos na sklo: "A do prdele, neé -  to nemůžu být já, to přece nejsem já", nepříčetně řve  na celý vagón číslo 145.

"Okamžitě se uklidněte, nebo zavoláme policisty", umravňuje Reného paní v luxusním kožichu.

"Je tam, paničko, vidíte ho!", ukazuje dámě znetvořený obličej za sklem.

"Nikoho tam, nevidím a vy už nepijte, máte z toho halucinace, jste alkoholik v posledním stádiu", domlouvá Renému madam a chystá  se svým  doprovodem k výstupu.

"Vysvětlíš mi, proč, co se vlastně stalo?", hlučně se René obrácí na obraz v okénku.

"Je jedno proč, důležité je, že pořád můžeš tohle zvrátit, máš přece ještě před sebou nějaké úkoly..."

"Dej mi pokoj s úkoly, vždy někdo něco po mně chtěl a teď jsem konečně svobodný, nemusím dělat nic. Slyšíš, příšero, nic......."

Vzápětí byl René z vagónu vyveden skupinkou gymnazijních studentů, vracejících se z tanečních.

"Máte ještě otevřeno, potřebuji se vychcat", hartusí René před veřejnými toaletami.

"Už vytírám, běžte opatrně, ať neuklouznete, k prvnímu pisoáru", odpovídá starší paní s červenými puky pod očima.

René vykoná potřebu a když si umývá ruce, všimne si utrápené paní.

"Stalo se vám něco?", zeptá se.

"Jsem hodně nemocná a musím si k důchodu přivydělávat, ten úklid mě už strašně zmáhá, vždy u toho bolestí skučím", odpovídá toaletářka. 

"Úkol, úkol", vybavuje se Renému v hlavě.

"Paní, víte,co, já zítra přijdu a pomohu vám", odhodlaně řekne.

"Kolikrát jsem takové nabídky slyšela, bohužel jsou to jen pouhopouhá slova", smutně přikývne hlavou stará paní.

"Jenže já, jakože se René jmenuji, držím slovo, milá paní", vypne odhodlaně hruď René a vrávoravým krokem odchází pryč.

-------------------------------------------------

Za tři dny

René zase večer cestuje metrem, teplo ho uspává. Močová  potřeba ho vzbudí a on opouští vagón.

Před veřejnými záchodky hoří svíčka.

"Co se tady stalo?" zeptá se otrhaného muže, který strnule stojí a  smutně kouká na svíčku.

"Zemřela toaletářka Anežka, taková milá ženská, udřela se,dostala při uklízení infarkt", utře si slzu bezdomovec.

"A do prdele, já zapomněl", chytne se za hlavu René.

"Co jsi, vole, zapomněl?", zeptá se houmles.

"Slíbil jsem jí, že jí s tím úklidem pomohu, ona zemřela kvůli mně", řve René a náhle dostane takovou facku, až se obličejem otře o nejbližší sloupek.

"To máš za Anežku, máš ji na svědomí, hyeno", ječí zase ten, jenž rozdává facky.

René se s velkou námahou posbírá ze země a vrávoravým krokem odchází do metra. Sedne si na volnou sedačku, lidé před ním uskakují a opovržlivě  a s hnusem se odvracejí.

René se  podívá do okénka a uvidí zkrvavený obličej, tentokrát sebe sama poznává. Ví, že mu z hlavy teče krev, neví však přesně odkud, papírové kapesníky na utření u sebe nemá.

"Ty vole, to jsem tě ale zřídil", uslyší a ucítí za svými zády.

"Kašlem na to, pojďme Anežku zapít", pokračuje známý z placu u veřejných záchodků.

------------------------------------------------------------------

Nadporučík Vlahý si mne oči, je brzy ráno a je třeba vyšetřit tragédii, která se před chvíli stala. 

"Podle kamerového systému byl tak opilý, že pod vůz spadnul, vše tomu nasvědčuje",  promlouvá k nadporučíkovi pracovnice metra.

"Ach jo, tohle nemám rád", podívá se na ni unavený nadporučík Vlahý a s velkým sebezapřením se chopí tohohle velmi smutného úkolu.