Bystřice a čtyři rumy
Mou záchranou se stala nádražní krčma desáté cenové kategorie.
Když jsem do ní vstoupila, podlomila se mi hrůzou kolena. Uvnitř nevelké omšelé místnosti seděli štamgasti v nejrůznějších stádiích bezdomovectví i alkoholismu.
Objednala jsem si tedy tureckou kávu, která byla jako jediná v kávové nabídce a sedla si do rohu hospody. Bohužel jsem si nevšimla, že můj stůl míjí zákaznící cestou na WC, což využil jeden houmlesácký dotěra.
"Nová a ještě zachovalá?" nahlas zamlaskal a nebezpečně se přiblížil k mému obličeji i ke kávě.
"Odstřel, Bimbáci!" uslyšela jsem za svými zády hluboký ženský vykouřený hlas.
"No, jo, jen jsem se chtěl seznámit, když už tady nikdo nešlape, že Bystřice!", odvětil vypelichaný mužík a odkráčel ke dveřím, za nimiž se vykonávájí potřeby, o nichž netřeba mluvit, natož si je představovat.
"Vy se máte, vám ujel jenom vlak, kdežto mně celý život", podívala se na mne moje zachránkyně.
"Děkuji za záchranu, prosím, přisedněte, pokud nepospícháte", poprosila jsem jí.
"Přisednu a ráda, já už nikde nespěchám", usmála se trpce.
"Co vám mám objednat", učinila jsem nabídku staré holohlavé paní.
"Čtyři rumy - za každý příběh jeden: dětství, dospělost, stáří, smrt", mrkla na mě a nahlas zařvala svoji objednávku na výčepního.
"Bystřice? Tak se přece jmenuje zdejší stanice", pokračovala jsem v započaté konverzaci.
"Říkají mi přesně tak, však jsem tady pro všechny známá firma. Seznamovala jsem se v téhle knajpě se svými zákazníky, dokonce jsem tu nějakou dobu zakotvila přímo v kolejišti v jednom z opuštěných vagónů", odpověděla a mlsně se podívala na šmajdavého výčepního, který nesl čtyři půlky.
Jednu půlku rumu do sebe hodila hned na ex a pokračovala: "Teď už tu chodím jenom na čumendu, někdy tu prosedím celou noc a s nikým ani slůvko. Ale pořád lepší než čučet doma do zdi. Víte, mám rakovinu, ale ještě horší než ta podělaná nemoc je samota. Já byla celý život mezi lidmi a teď jsem stará, nemocná a hlavně sama. Někdy bych i přivítala, kdyby se u mne zastavila Smrtka na kus řeči a obě zavzpomínaly na můj zpackaný život, věříte mi", podívala se na mne a já uviděla přímo před sebou vyhaslé stařecké oči ženy, která mnohé prožila.
"Věřím", odpověděla jsem a lehce pohladila Bystřici hřbet upracované vrásčité ruky.
"Omlouvám se, dobře se mi s vámi povídá, ale už mi přijíždí přípoj", s lítostí jsem odpověděla při pohledu na veliké zaprášené hodiny pověšené nad výčepem.
"Mohu vám dát pusu na rozloučenou", poprosila Bystřice.
"Určitě, budu ráda", souhlasila jsem.
"Tak nashledanou", odvětila jsem po společném přátelském polibku.
"Už se neshledáme, raději sbohem", trpce se usmála moje sympatické společnice a letmo mi zamávala.
---------------------------------------------------
Za rok jsem jela znovu v daném motoráku, který náhle zabrzdil. Všichni cestující popadali ze sedaček do přilehlých uliček jako právě rozsypané brambory, jenž nedočkavě čekaly v jednom z pytlů na nelítostné stažení z kůže a uvaření ve zdejší školní jídelně.
"Co se děje?", vykřikují pasažéři jeden přes druhého.
"Strojvedoucí měl zase štěstí, že přibrzdil, hrozila srážka s osobním autem na nechráněném přejezdu. Ale nemusíte se bát, máme tu dobrou duši naší stanice, která nás pokaždé ochrání", konejší posádku starý průvodčí.
"Bystřice, tak se jmenuje ta dobrá víla, měla jsem čest jí poznat, jak se jí daří a zda-li je ještě v provozu nádražní restaurace?", podívám se s nadějí na sympatického cvakače jízdenek.
"Děvenko, z jaké dálky to cestujete, hospůdka i živá Bystřice jsou minulostí, zůstala po nich jenom ta neviditelná ochranářská ruka", podíval se na mne smutně a já v jeho oku zahlédla třpytící se, právě vycházející, nostalgickou slzu.....
Irena Bátrlová
Když Barbína promluví
Až po třetím telefonickém vyzvánění se ozvalo přeslazené: „Haló, kdo prosím?“. „Jsem nějaká Vendelína a našla jsem vaši fotografii válet se u hřbitovních kontejnérů, možná nedopatřením jste vypadla...“
Irena Bátrlová
Nedokonalá každým coulem
Konečně doma! Vendelína odhodila kabelku a zamířila do sprchy. Byla z předcházejícího hřbitovního sprintu propocená až na kostru. Navíc návaly hormonálních vln ji poslední dobou razantně vyšplouchávaly z pohodového života.
Irena Bátrlová
Sexy nález
Ženská postavička, spěchající ke hřbitovu, si na celé kolo zpívala: „Hlava, ramena, kolena, palce, kolena, palce, kolena, palce - oči, uši, pusa, nos.....
Irena Bátrlová
Muž s ručním vozíkem a umělohmotnou přítelkyní
Sehnat uklízečku na vygruntování výrobní haly byl pro jistý nejmenovaný velkopodnik nadlidský výkon. Zaměstnanci se se na této pozici střídali stejnou rychlostí, jakou je dnes vypuzena tisícovka z peněženek nakupujících.
Irena Bátrlová
Bronzová kráska
Jestli někdo má vskutku prapodivný koníček, tak je to Bára! Sbírá totiž lidské tváře. Shromažďuje je ve svém mobilu, načež je potom doma třídí a zařazuje do specifických složek s názvy - smutek, radost, šílenství, překvapení.....
Irena Bátrlová
Sundala kabát a .....
Před pár lety - to jsem byl ještě mlád a zdráv, jsem pracoval jako číšník v jedné nóbl pražské kavárně. Náš šéf byl přísný, velmi strohý muž, středních let, který úzkostlivě dbal na pořádek a pravidla. Porušení přísně trestal.
Irena Bátrlová
Plnovous v koktejlkách
František má rád sukně, ženské šaty i svůj plnohodnotný plnovous. Sukně a šaty, jak sám s oblibou říká, dávají jeho nohám svobodu. Nesvazují je do izolovaných nohavic, nýbrž jim umožňují být vedle sebe, sdílet společný pohyb.
Irena Bátrlová
Rozkazy prsaté zákaznice
Lorna má tři práce, jednou z nich je eskort jídla až na práh obydlí hladových zákaznických krků. Dnes zaparkovala svůj moped před kýčovitou vilkou, jenž byla postavená ve stylu podnikatelského baroka.
Irena Bátrlová
Likvidátor škodné
Severín viděl odnepaměti vše černobíle, což znamenalo, buď je daná věc dobrá nebo na odpis. Nic mezi -pouze karma nebo pekelné plameny! To platilo i u jeho velkého koníčka - včelaření. Včely miloval, naopak vosy nenáviděl.
Irena Bátrlová
Lasicovitá
Stát se servírkou v útulné kavárničce v jedné známé ulici hlavního města byl splněný sen. A sny se někdy plní. Annélie od začátku tohoto měsíce, začala nosit kávu, moučníky a zmrzlinu veleváženým hostům luxusní kavárny.
Irena Bátrlová
Bruno a čínské turistky
Bruno, hromadič všemožného harampádí, je starý muž, který stále čeká na okamžik, kdy bude někým pochválen, vyzdvižen, oceněn. Na okamžik, jenž spoluobčany malého městečka probudí a všichni zjistí, jaký velikán mezi nimi žije.
Irena Bátrlová
Utajovaný šluk
Byl nedělní podvečer a v domově seniorů se podávala večeře. Paní Bořislávka se zase, jako každou neděli, smála na plné kolo. Brambory jí připadaly jako vypumpované tenisové míčky, maso jako zaschlá šlápota traktoristových bot.
Irena Bátrlová
Díky, že jsi mě vyslechlo!
Irmu zachvátil negativní psychický požár. Byl tak mohutný, že prakticky nešel uhasit. Vyvolaly ho nejen stupňující problémy se šéfovou, která ji nesnášela od prvního dne a která na její hlavu házela téměř cokoliv.
Irena Bátrlová
Sólo pro Frídu
"Tak já chrápu a pán se nemůže vyspat, tak tedy - čágo bélo, hulváte", naštvaně popadla Frída lůžkoviny a zmizela pryč z ložnice. Vilém si povzdechnul a velmi tiše se zeptal: "Jdeš spát do obyváku?". Na odpověď však čekal marně.
Irena Bátrlová
Adié Hikikomori!
Jestli se někdo domnívá, že práce recepční je nudná, ocitá se ve velkém omylu. A ještě ve větší mýlce je ten, který si myslí, že v dané profesi nezažijete vůbec nic zajímavého. Paní Mlýnková by o tom mohla sveřepě vyprávět....
Irena Bátrlová
Workoholik
"Vašku, mohl bys na dvě hodiny pohlídat Aleška, potřebuji zajistit Ježíška, prosím, prosím" - cinkla Václavovi sms. "Ta Iveta se zbláznila, teď, když mám největší pracovní fofry", pomyslel si Venca.
Irena Bátrlová
Panenka a pět medvědů
Těch pět námezních fachmanů netrpělivě čekalo na pražském nástupišti, až je úklidová služba pustí do kupé rychlíku. Brali vždy šestimístné a tajně se sázeli, kdo bude ten chudák, který s nimi bude malý prostor sdílet.
Irena Bátrlová
Sněhurko, vstávej!
Zachranář Robin bleskurychle rozrazil dveře chudého příbytku. V jediném, maličkém, pokojíčku polorozpadlého domku stojí čtyři postele, dvě skříně, které snad pamatují ještě Protektorát, rozvrzaný stůl a tři židle.
Irena Bátrlová
Ježíšek chodí po špičkách
"Péťo, už jsi nakreslil obrázek pro Ježíška", zeptala se Ema. "Nemusím kleslit, já s ním mluvil", odpovídá Petřík a potutelně se usmívá. "Ježíšek je neviditelný, nemohl si s ním hovořit", nevěřícně se na svého syna podívá Ema.
Irena Bátrlová
Příšera z metra
Když se na Reného ve studeném sklepním bytě převrhla pyramida nashromažděných úlovků z místních popelnic a pořádně ho praštila do hlavy, rozhodl se, že dopije zbytek krabicového vína a vyrazí do nočního velkoměsta.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 248
- Celková karma 17,26
- Průměrná čtenost 582x