Staříkův bublifuk

Starý Celestýn byl lovec, nikoliv však zvěře či opuštěných ženských, nýbrž jakékoliv živočicha mluvícího lidskou řečí. Číhal vždy na náměstní lavičce, umístěné přímo naproti starobylé kašny. A čekal a čekal..

Vždy, když kolem něho procházel dvojnožec, nahlas začal pokřikovat něco ve smyslu: "To dnes máme krásný den, to se nám počasíčko vydařilo...."

Před pár lety se zdálo, že hozená udička zabrala a vždy se někdo zastavil na kousek řeči.

Poslední dobou však nikoliv. Je fakt, že kolem Celestýna prosvištěla pěkná řádka figurek, ovšem většina datlovala do mobilů nebo vedla s přístrojem hlasitou konverzaci, což Celestýna uvádělo v omyl, neboť si jen na chvíli mohl myslet, že hovor je směřován k němu.

Tou pomyslnou poslední kapkou bylo neslušné přimíchání se do hovoru jedné korpulentní dámy, která při konzumaci kornoutkové točené zmrzliny vyprávěla kamarádce, jak je splavená vedrem. Celestýn si však neráčil všimnout mobilního aparátu umístěného v otevřené kabelce a nahlas začal dotyčnou ujišťovat, že se rovněž potí.

"Ljubo, prosím tě, promiň, stojí mi na drátě jeden starý zpocený neodbytný dědek, hrůza, příště si dám pohár v cukrárně", vyhrabává z kabelky růžový přístroj a zvedá se k odchodu.

Pro Celestýna to byl poslední šálek pomyslné kávy s hodně hořkým lógrem. 

Rozhodl se, že musí něco udělat než vroste do lavičky a pokud mu v kapse nezazvoní mobil, tak ho tu spoluobčané nechají jako mumifikovanou legendu náměstí.

Dlouho čekal na nápad, až mu pomohla náhoda. Uviděl malého chlapce s bublifukem. V ten moment se rozhodnul, že si ho koupí také - ovšem ve zvětšeném formátu.

Bubliny se naučil dělat rychle a lidé se konečně na něho začali usmívat.

Většinou byl úspěšný. Jen ve výjimečných případech ne - to když jednomu mileneckému páru přistála bublina mezi líbajícími se rty a slečna začala nejen vřeštět, ale také házet sprostými výrazy cizojazyčného významu. Pubertální partner chtěl Celestýna vyzvat na souboj, ale když uviděl mnoholetého staříka, který v ten moment hrál velké potíže při samotném vstávání z lavice, tak boj ze soucitu vzdal. A pak že náctiletí nemají pochopení!

Od koupení bublifuku si každé odpoledne k Celestýnovi přisedl zavalitější chlapec, který přijížděl na koloběžce. Celestýna pozoroval, radil mu, co a jak má při vypouštění bublin dělat.

"Nemáš žádného kamaráda, že tu se mnou vysedáváš", zeptal se asi po páté návštěvě Celestýn. "Nemám", podíval  se smutně hoch na Celestýna.

"A víš proč?", položil mu jinoch otázku. "Netuším", pokrčil rameny Celestýn.

"Jsem ťuk, ťuk - už od narození", usmál se hošík a zaťukal si na hlavu. "Super, tak to tě beru šéfe, potřebuji někoho, kdo si ťuká na hlavu, je to gesto, že v hlavě něco je", podal mu důležitě Celestýn ruku. "Tě pic, kámo, tak já budu tvůj šéf", mrknul radostně klučík okem na starého Celestýna.

"Jsi šéf i kámoš dohromady, ale teď už zadej úkol, bubliny chtějí vyskakovat ven", přísně poručil Celestýn. "Jasně - udělej srdíčkovou bublinu", navrhl malý přítel. "Umím jenom koule", vyhrkl ze sebe ten starý.

"Srdce se přece udělá, až se dvě koule spojí, musíme čekat", důležitě odpoví chlapec.

"Hele, mladej, běž někam s tím svým ťuk, ťuk, jsi chytřejší než...", obejme Celestýn svého malého šéfa kolem ramen.

"No, dopověz to, chytřejší než...", netrpělivě žádá hošík Celestýna.

Ten si nemůže dlouho na nic vzpomenout.

Až ho to napadne: "Jsi chytřejší než přístroj mobilní, věc užitečná i debilní!"

"Teda, kámo, ty jsi hotový básníčkář", uznale pokyvuje hlavou menší parťák a na znamení soudržnosti podává Celestýnovi svou zpocenou ručku.