Kantorovo hořké procitnutí

Jak dopadlo moje extempore po příchodu domů, o tom se tady raději nezmiňuji. Utrpělo by znovu moje chlapské ego. Manželka Věra shledala jako jediného viníka mě, protože jsem se podle jejich slov nezřízeně ztřískal do němoty. 

Takže jsem nebyl v jejích očích oběť ale přímo pachatel, k tomu všemu opilec nejhrubšího zrna. Ach to ženské pojetí světa!

Já však byl rozčílen k nejvyššímu stupni nepříčetnosti, odhodlán vyzvat tyto tři drzé frajery k souboji - chlap proti chlapovi, pubertální poberta proti solidnímu důchodci ve fyzické i psychické kondici.

Nadával jsem jako dlaždič. Znovu a znovu vymýšlel různé možnosti bitev, které bych zaručeně vyhrál. Přehrával jsem si v mysli různé manévry a bojové taktiky. Slovně jsem si vše nahlas předříkával.

Věra neustále převracela oči, v uších nosila raději sluchátka, aby mé láteření neslyšela. Dokonce mi servírovala jídlo v jiný čas, než ona zasedávala k jídelnímu stolu. Štvalo mě to.

Asi čtvrtý den po incidentu jsem Věře koupil růži a bonboniéru, díky tomu povolil v její tváři křečovitý rozezlený výraz. Konečně se na mě s jiskrou v oku, která naznačovala možnost usmíření, podívala. Přestal jsem být pro ni vzduch a stal jsem se aspoň na chvíli, sic stále průhledný, ale již oficiální člen domácnosti. 

"Věro", začal jsem opatrně. "Vždyť ty víš, jak jsem byl ve škole u žáků oblíbený, dokonce - když měl někdo kázeňský prohřešek a já mu dal na vybranou, buď ústní pokárání nebo písemná poznámka v žákovské knížce, přistoupil téměř každý provinilý k zápisu poznámky. Žáci měli ke mně úctu a šetřili mě, abych se nerozčiloval, to byly doby, to byla mládež.....".

"Dušane, vzpamatuj  se už konečně, vždyť to vědělo celé město", zhurta vyjela Věra. "Jasně, jsem nervák, šetřili moje zdraví", odvětil jsem. "Prd tvoje zdraví, na to myslíš jedině ty, dáváš si každé ráno stroužek syrové cibule a česneku". "No dávám, nekupuji drahé vitamíny, jsem díky tomu zdravý, ale co to má společného s bývalými žáky, nechápu?", s údivem pohlédnu na Věru. "Uvažuj přece, když se někdo provinil, hrozil jsi na něho a ukazoval, aby přistoupil k tobě co nejblíže a poté učinil ten nešťastný výběr, promiň - ten odér se nedal vydržet, každý zvolil písemnou poznámku a to je celé tajemství tvého kázeňského trestání".

"Proboha, Věro, proč jsi nic neřekla a kdo o tom všem věděl?" "Bohužel všichni kromě tebe, naznačovala jsem ti tisíckrát, abys nekonzumoval ty pachy, vždyť já tím také stále trpím".

"Bože, Věro, vždyť ty jakoby ses přidala k těm pubertálním lotrům a říkáš mi tady beze studu, že vypouštím smrad z huby!"

"Dušane, Dušane, ty jsi nenapravitelný", odchází z kuchyně manželka.

A já? Stojím tam jako solný sloup a můj pedagogický um se hroutí jako domeček z karet.

Čert aby ty pubertální idioty vzal, budu muset napsat Mikuláši. Ústní prosba by se po tom všem, co jsem si právě vyslechnul, stala pro mou osobu rovnou vstupenkou do pekla.

Zasedám proto k stařičkému psacímu stroji a začínám cvakat: Milý svatý Mikuláši......