Mluvka z pavilónu goril

Helena často využívá ke svému přemísťování z bodu A (domov) do bodu B (práce) vlakový dopravní prostředek. V něm pěstuje vášnivou zálibu ve čtení. Co ta už přečetla knížek! Na titul "Super čtenářka roku 2019" je jaksepatří hrdá.

Letošní srpen se vyznačoval malým množstvím pasažérů na všech možných vlakových spojích. Helena tento fakt dokázala náležitě ocenit. Mít kupé sama pro sebe se stalo jednou z jejich malých životních výher.

Osudného srpnového pozdního odpoledne usedala do prázdného kupé, všechna místa byla jako v předešlých dnech volná.

Sotva dosedla svým pozadím na sedačku, prudce se otevřely dveře a v nich stál uřícený, ne zrovna voňavý a čistě upravený spolucestující. Nepozdravil, ale hned se dral ke slovu: "Jsem celý udýchaný, jak za vámi běžím", otírá si kapesníkem orosené čelo a utře si ještě daným látkovým hadříkem povrch plešaté hlavy. "Za mnou a proč?", diví se Helena. "Protože jsme dobří známí, nevzpomínáte?", zašklebí se chlapík a zkrabatí již osušené čelo. "Nezlobte se, nepamatuji si", odvětí Helena slušně. "Jak to že ne, vždyť jste nás provázela jako průvodkyně na zámku Kunín", zvyšuje hlas korpulentní chlapík. "V životě jsem na daném zámku nebyla", ohradí se Helena a začne z kabelky vytahovat rozečtenou knihu.  "No máte pravdu, ta ženská byla na vás velmi podobná, nemáte dvojče?", nečeká na odpověď a pokračuje: "počkejte, já už si vás vybavuji, byla jste na zájezdě v Rakousku s cestovní kanceláři "Sametové slunce" hned po revoluci". 

"Zásadně necestuji s cestovní kanceláři", vrtí hlavou Helena a již listuje v knize, kterou má od rána rozečtenou.

"Jsem to ale, ťulpas, už vím, hospůdka "U tří řehtajících koníků" v osmaosmdesátém, ještě za bolševika, to byla akce, viďte?", pokračuje neodbytný mužík a netaktně se přiblíží do soukromého životního prostoru Heleny. Odér cibule s cigaretovým kouřem a nečištěnými zuby způsobí Heleně lehce nadzvednutý žaludek. "Jsem abstinentka. Prosím, mohla bych si číst", žalostně odvrátí Helena hlavu a má co dělat, aby ukočírovala svoji náhlou nevolnost. "Jistě čtěte si, mně to nevadí, budu dál vzpomínat, kde jsme se potkali...". 

"Už to mám, já hlava dubová, v roce 2005 v pavilónu goril, Zoo Praha, zrovna se tam narodilo první gorilí mládě - samička Moja, to byla sláva, na to si přece vzpomínáte", uhodil se rukou do čela, až to mlasklo a  tou samou, zamaštěnou horní končetinou, praštil do Heleniny otevřené knihy. "Dovolte!", vykřikne s úlekem Helena. Na stránce se objeví nechutně mastný flek. "Jsem rád, že si vzpomínáte, paní Gito, tam jste se seznámila s mojí manželkou, jak ta na vás pořád, chudák, vzpomíná. Je nemocná, jedu ji do nemocnice navštívit. Staral jsem se o ni, to víte, tahle nemoc......"

"Je mi líto, vyřiďte paní, ať se brzy uzdraví", žalostně přerušuje stále proudící řeč Helena a rezignovaně vzdává slovní připomínku, že ona do zoologických zahrad nezavítala od dob školních výletů.

"Musím na toaletu", řekne s poslední kapkou naděje, že se dotěrného mastňáka definitivně zbaví. Poohlíží se po kabelce, kterou v kupé, po dobu své nepřítomnosti, samotnou s podivínským šílencem za nic na světě nenechá. "Půjdu vás, paní Gito, doprovodit, to ani nevíte, co se všechno může samotné ženské na záchodech přihodit, víte moje sestřenice z Ostravy před mnoha lety cestovala........".

Helena má již hlavu stejně těžkou jako gorilí máma prvního opičího mláděte v České republice, když jí to při přehrabování kabelky napadne. Na jejím dně uvidí peněženku, otevírá ji a podává nevábně vyhlížejícímu spolucestujícímu stokorunu. "Prosím, kupte svojí paní pomeranče a banány", předává bankovku. Stále mluvící obejda okamžitě drapne peněžní obnos a dodává: "Řeknu Božce, že je to od Gity z pavilónu opic, ta bude ráda....." a šmahem mizí v útrobách vagónu.

Zmerčil totiž, že chodbičkou prochází elegantní dáma. Na nic nečeká a bez skrupulí vyráží plnou parou k další ženské kořisti.