Máma

Čas běží  jako splašený kůň, květen předal panovnickou hůl měsíci červnu a ten s rozžhavenou sluneční korunou a věncem plným červených a sladkých plodů začal zpívat písně rodinné pohody a štěstí. I na mě tyto tóny začaly působit.

„Teda, paní Vilmo, prokoukla jste a ten úsměv vám sluší ze všeho nejvíc“, zastavuje mě na společné chodbě po příchodu z práce starý pan Karásek. „Děkuji, pane Karásku, chtěla bych vás s Kífem pozvat na nedělní oběd, samozřejmě po naší ranní rozcvičce, bude Den otců, oslavíme to“, vykresluji panu Karáskovi koncept nedělní návštěvy.. „Děkujeme, pozvání přijímáme“, odvětí senior.

Sice nejsem vyhlášená kuchařka, ale upeču kuře s mrkví a k tomu uvařím rýži. Na tom přece nemůžu nic zkazit. Polévku udělám hrachovou, vypomohu si pytlíkem, snad to nepoznají. K tomu na pánvi osmažím kostičky chleba. Vím, nejsem žádná Masterchefka, ale i tak si nějak poradím.

Červnové nedělní ráno se vydařilo, obloha jako vymetená, obláčky zmizely v éteru a sluníčko se v sametovém hábitu pyšně promenádovalo po obloze ukazujíce na obdiv svůj lesk a půvab. 

V tomto překrásném dni se mimořádně vydařilo naše ranní cvičení, před kterým jsem dala  péct kuře s mrkví s tím, že po dopoledním sportování oběd dodělám. Podařilo se. V pravé poledne přišli - starý Karásek měl černý oblek, bílou košili a károvanou kravatu a Kíf odlehčil svůj oděv tričkem se želvičkami a tmavými polodlouhými kalhoty.

„Pane Karásku, můj otec již nežije, dovolte, abych vám na přivítanou předala ke Dni otců malinký dáreček, neboť mi svými rady zemřelého tatínka vynahrazujete“. Zdálo se, že je pan Karásek dojatý, vytahuje kapesník s omluvou, že se mu náhle spustila rýma. Dárkem byla malá porcelánová sova ve fraku, se skřipcem, pod levým křídlem svírala knihu, pravé křídlo bylo roztažené a drželo zpříma ukazovátko. „Přesná podoba“, zasmál se Karásek, „kde jste na mě natrefila“. „Cvrnklo mě to cestou z práce rovnou do nosu“, zvesela odpovídám. „Jen doufám, že tohle cvrnknutí nezpůsobil inženýr Žlábek“, rozverně pokračuje v konverzaci Karásek straší. „Ten cvrnká jinými způsoby“, pohotově odpovídám a všichni tři se nahlas rozesmějeme.

Zasedáme ke stolu, prvním chodem je polévka, naštěstí nepoznali, že ji místo mě vařila Vitana. Starší pam Karásek promluví: „Mohu se zeptat, paní Vilmo, na co umřel váš tatínek, nezapomeňte ale, že máme kouzelné „Salvátoro“ a nemusíme se dnes o smutných věcech bavit“. „Tatínek měl Parkinsonovu chorobu, byl hodně nemocný, poslední tři měsíce života strávil v léčebně dlouhodobě nemocných, zemřel před rokem, bylo mu 78 let. Moc mi chybí“. „N…nám taky m…maminka Anička“, přidává se Kíf a jeho oči se naplní smutkem. „Moje paní zemřela před deseti lety, na rakovinu, byla mladá, neměla ani šedesát. Kíf na manželce visel, je to naše jediné mládě“, podotýká otec Karásek.

„T…to kuře je dobré, mňamky“, chválí můj kuchařský um Kíf. „No neumím moc vařit, neměla jsem se to od koho naučit, víte moje máma – a tohle je zase moje „Salvátoro“, rozpačitě dodávám.

„Chcete pokračovat, ale nemusíte“, připomíná Karásek. „Chtěla bych….“ „Tak se před tím posilněme, přineste,paní Vilmo, štamprle“, přikazuje senior a vytahuje z kapsy vestičky saka černou plaskaňku. „Je to jubilejní slivovice od bratránka Miloše z Vizovic“, zvesela pomrkává starší z Karásků. „Tak na zdraví“ hopneme do sebe tento průhledný mok, krk pálí, z očí vytrysknou slzy.

Kíf se štamprlového klání neúčastní, spěchá do protějšího bytu, hraje počítačovou hru s názvem ZooMumba,  kde si staví  soukromou zoologickou zahradu, na kterou je náležitě pyšný. Však se mi také svěřil, že až bude mít kapacitu zvířat naplněnou a všechny pavilóny zrenovované, slavnostně jí ukáže Heleně.  

Po odchodu Kífa pokračuji: „Salvátoro“ -  nebo-li moje máma. Porodila mě ve dvaadvaceti letech, za rok a půl  přišla na svět Carol a několik měsíců po narození sestry se psychicky zhroutila. Původně se myslelo, že je to její hubenou chlapeckou postavou, snad i vegetariánstvím, které od své plnoletosti provozovala, ale jak se později, bohužel, ukázalo,propukla u ní psychická nemoc - schizofrenie. Byla proto od té doby umístěna v psychiatrické léčebně.“ „A dál jste ji už neviděli?“ zeptá se opatrně Karásek. „Ale ano, jezdili jsme za ní na návštěvy: táta, já a sestra, tak jedenkrát za měsíc, byly to naše nejkrásnější výlety, mamka dostala vycházky a my objevovali okolí, užili jsme si spousty legrace, mamka byla vtipná, usměvavá, vůbec nám nepřišlo, že je tak nemocná“ „A jak to prožíval táta?“ zasmušile pokračuje v dialogu Karásek. „Taťka byl takový  "dej mu pánbůh nebe" suchar, strohý, nekomunikativní, vykonával úřednické povolání,  miloval čísla a tabulky, lidi ne, máma zase byla sportovkyně, učitelka tělesné výchovy, veselá, plná života, proto nechápu, jak se moji rodiče mohli dát dohromady“ „A zvládal péči o dvě dcery po odchodu maminky do ústavu?“ pokládá dál otázky Karásek. „Přistěhovala se k nám do domu babička Vilma, vdova, otcova máti, vzorně se starala, uklizeno, navařeno, jen ta komunikace vázla….. Babička totiž neustále hořekovala, spínala rukama a vykřikovala, že nechápe, proč si taková osoba jako moje máma pořizovala děti. Vysvětlovaly jsme jí se sestrou, že za schizofrenii nikdo nemůže. Babička vždy jen mávla rukou a podívala se takovým zvláštním pohledem, který ještě dnes mám před očima. Mámu nikdy v léčebně nenavštívila. Babička byla silně věřící ženou, dožila se požehnaného věku 87 let. Na konci života jí určitě na zdraví nepřidalo oznámení o těhotenství vnučky Carol, které bylo nejen bez ženicha, ale bez přiznaného konkrétního potencionálního otcovství.

„A jak to dopadlo s maminkou?“,zaujatě se táže soused.  „Po sametové revoluci, to mně bylo sedmnáct, nám taťka oznámil, že už maminku nemáme. Byla to strašlivá rána, ptaly jsme se, co se stalo, na co umřela, kdy se uskuteční pohřeb a jiné, jenže táta na otázky neodpovídal. Nevzdávaly jsem se s Carol, pokládaly jsme dotazy dále, jenže táta se děsivě vynervoval, celý zbrunátněl, špatně se mu dýchalo, začal kašlat tak, že málem vykašlal svou pohrudnici a  pěstmi ze všech sil hřmotně bušil do stolu: „Vaše máma už není, nemáte matku, je to tak těžké pochopit!“ Po tomto otcově cholerickém výjevu téměř vždy k nám do pokojíčku přišla babička s výtkou, že nemáme rozum, neboť tímto chceme vlastního tátu psychicky zabít, a právě naopak bychom mu měly být v tomto kritickém období oporou. A tím jakékoliv bádání po osudu naší maminky skončilo. Bohužel ona neměla ani rodiče, ani sourozence, proto nevím do dnešního dne, kde odpočívá, kde má hrob  – a to je moje největší bolest - moje „Salvátoro“.

„A také mám celý život před očima tu děsnou nemoc  - schizofrenii, kvůli ní jsem se bála navázat vztah a přivést do neštěstí sebe, partnera  a budoucí možné děti", postesknu si.  "Ale už dost, teď znáte moje „Salvátoro“ pane Karásku a s tím mi nepomůžete".

 „Tak je tedy čas na kapourkovou, na poslední lok“, nalévá obezřetně závěrečné doušky senior.

Vchodový zvonek se rozezní. Za dveřmi stojí Kíf: „T…tati je už čas, musíme jít“, napomíná otce.„Chodíme do kostela v neděli na večerní mši, abychom neměli na rozcvičce absenci“, objasňuje situaci starší Karásek. „Rád bych vám vaše milé pozvání  oplatil, ale můj byt je jaksi, no prostě „Salvátoro“, zdvořilostně se loučí senior.

„J… je tam šílený bordel“, dodává Kíf a starý Karásek zrychluje krok, na tváři se mu objevuje ruměnec a určitě to není následek náhle vyvolaného zrychleného pohybu směrem ke křesťanskému chrámu.