Jezinky

Dobojováno, pracovní týden ukončen. Na bojišti jsem se  nestřetla s korpulentní Žlábkovou tělesnou schránkou, což se ukázalo jako velký triumf. Těžko totiž předvídat, kdo z nás dvou by se po válečné vřavě stal ohyzdnější chimérou! 

Je pátek. Těším se, až přijdu z práce, dočtu si rozečtenou kapitolu, budu relaxovat. Sobotu pak strávím ve společnosti milé Gábi a v neděli se dám do úklidu.

Večer se přiblížil. Okna mám do ulice otevřená, neboť vášnivá záliba v četbě u mě budí přiměřenou potřebu zdravého vzduchu. Do pokoje proudí příjemný jarní dubnový vánek.

Náhle z ulice doléhá zvuk motoru a hřmotné otevírání dveří od automobilu. Vykouknu z okenního otvoru a krve by se ve mně nedořezal.

Z černého kombíku vystupuje Pepé, hned v závěsu Sára, Vanessa a Pepička. Holky mají na zádech batohy a v rukou karimatky. „Ahoj Vilmo, vezu ti holky, aby ti nebylo smutno“ hartusí jak na lesy Pepé. „Sabina je u svého šamstra, ale ostatní se těší“, vyjasňuje Pepek situaci, což mi na náladě nepřidá. Sabina, která chybí, je totiž nejstarší z neteří, má už dvacet a na své sestry platí, poslouchají ji. Také jako jediná z nich postrádá konkrétního tátu, Carol si ji upletla za svobodna, diskotékových nápadníků bylo více, seriózní ani jeden. Sabinu jsem proto pomáhala vychovávat, mám k ní blízký vztah a moc se mi nezamlouvalo, když se přihlásila na stejné učiliště jako její matka. Vyučila se servírkou a vypadá to, že se vydává po matčiných šlépějích.

Podívala jsem se na neteře a z výrazu jejich tváře jsem vyčetla náznaky těšení snad jen u nejmladší Pepičky. „Ale Pepé, nikdo mi nedal vědět, na víkend mám již naplánovaný program.“ „To zavolej Carol, domluv se s ní, já konám, co mi řekla, pa, pá  děvčátka“, již nasedá do auta a mizí v zaječí.

„Teto, dej nám nějaké prachy, skočíme do krámu pro večerní mls a zítra se nabaštíme v  mekáči, viď“, mluví téměř současně Sára s Vanessou. „Děvčata, dnes je už pozdě, stěhování mi pořádně vyluftovalo účet, musíte se uskromnit s večeří, která byla původně pro mě.“ Obě převrací oči v sloup: „To bude zase děsné žrádlo, brekeke".

Nechávám je brblat v kuchyni a rychle odskakuji omluvit se panu Karáskovi. Kvapně pozdravím a zdůvodňuji neúčast na sobotním sportovním klání. „Přijďte na rozcvičku i s děvčaty, jak jsem je tak pozoroval, hlavně těm starším, to určitě prospěje, provětrají faldy, tak zítra v deset, buďte všechny čtyři připravené.“ Na odpověď nečeká, dveře okamžitě zavírá.

Nedá mi to a zavolám Carol. „Jéjda, holky se tolik těšily“, nasadí sestra líbezný tón. „Carol, nemůžeš mi je bez ohlášení přivézt, mám na zítřek domluvený program.“ „Vilmi, prosím, nikdy ti to nevadilo, zítra navíc přijde kupec na byt, musíme po tom tvém stěhování dát tátův barák do pořádku, chceme se tam, po prodeji bytu, co nejdříve nastěhovat.“ „Vždyť holky ti mohou pomáhat při uklízení domu.“ „Jasně, ale na večer máme s Pepém objednanou diskotéku pro starší, no přece víš jak je o  „Hity z kazeťáku“ mimořádný zájem, měsíc dopředu jsou všechny vstupenky vyprodány.“ „Aha -  tak proto, chcete si s Pepém vyrazit z kopýtka!“ Najednou je v mobilu velké ticho, až po chvíli se ozývá:„Ty Vilmo, nezměnila ses od toho stěhování, neobtěžují tě tam ti dva čerti z toho smrdutého brlohu od naproti“ „Tihle určitě ne, ale jiní“, pokládám mobilní aparát, v němž doznívá otázka: „Vilmo, žádám o vysvětlení, jak jsi to myslela......"

Po příchodu do bytu oznamuji neteřím, že je druhý den dopoledne čeká rozcvička na dvorku. „Teda, teto, nikdy jsi necvičila a teď?“ „Nejvyšší čas začít, pustíme se do toho  všechny spolu.“ „Nemáme tu sportovní oblečení.“ „Něco vám, holky, půjčím“ „Teto, zbláznila ses, nebudeme cvičit v tvých vytahaných pravěkých hadrech, kliďánko budeme fandit, ale nějaké roznožky po nás nechtěj“, mrkají na sebe Sára s Vanessou.

Druhý den jsme přesně v deset na dvorku. „Jé, to jsou ti dva sprosťáci, co řvali na mamku při kolaudačce“, ukazuje neslušně prstem Vanessa. „Pozdravit vás neučili, slečinky, asi ani nevíte, co je úcta ke starým lidem“, připomíná se zkrabatělým čelem pan Karásek. „No tak teda dobrej“, zasyčí Sára a posadí se s mobilem na lávku, vedle ní přisedá Vanessa. Pepička se postaví vedle mě, ona cvičit na rozdíl od sester, chce. Rozcvička začíná, Kíf se usmívá. Holky se na lavičce hlasitě chichotají.

„Děkuji, bylo to prima“, odpovídám, „tak zítra zas, dnes jedu s Gábi podívat se na barevné svršky, jak jsem slíbila“, připomínám s dostatečnou chloubou. „A ten ansámbl potáhnete s sebou?“ ptá se Karásek. „Nechte tuhle milou, leč hašteřivou, společnost tady, dohlédnu na ně“ „Děkuji za nabídku, pane Karásku, to nepůjde….“ „Proč by to nešlo, jen jeďte a přivezte jim něco na zub, uvidíte, že si to zaslouží.“

„To nemyslíš, teto, vážně, proč my bychom tu měly zůstat a ty se budeš promenádovat po obchodech, nepotřebuješ si pořizovat oblečení, jsi už na to stará.“ Neteře byly zvyklé, že jsem jim kupovala nové oblečení, na které si ukázaly, mně plně vystačovaly staré vysloužilé věci po jejich mámě.

Již zvoní Gábina, vše jí vysvětluji a ona přikyvuje. „Jasně Vilmo, nech je tady, starala ses dost o tátu, o sestru a její holky. A vidíš, myslela snad Carol někdy na tebe, vzala tě na nějaký mejdan, šla s tebou někdy nakupovat, nikdy, a ty strhaná, věčně k dispozici.“ „Konec, děvčata, vaše teta má také právo žít“ ,řekne a zvesela se zdraví s Karáskem a Kífem: „Vy se mi, pánové, líbíte, vás bych si ve svém domě hýčkala. Tiše Vilmě závidím.“

Sára s Vanessou jsou vzteky bez sebe „Necháš nás tu se staříkem, kterému koukají z nosu a uší chlupy a s jeho dementním synáčkem, to zavoláme mámě.“ „Výborně, vše dopodrobna a zčerstva povykládejte a nejlépe bude, když se o vás máma příště postará. Už si totiž užila dost, teď je řada na vaší tetě“, rozesměje se Gabča a plácne mě z legrace po zadku.

„Tak už jeďte, Apokalypsa se dnes určitě konat nebude", promlouvá starší Karásek. "Tady s děvčaty zrežírujeme pohádku „O Smolíčkovi“. Tyhle mladé dámy - tři jezinky, Smolíčkovi – antropo - tetě Vilmě uklidí celý byt. A proč je vaše, drahá teta -  Smolíček, dívenky? Má tak trochu smůlu, je až moc hodná, každý ji proto využije pro svůj vlastní prospěch. A teď si tento Smolíček konečně zaslouží, aby někdo myslel také na něho. Hodné neteřinky - jezinky, mu uklidí byt -  vyluxují, umyjí podlahy, utřou prach. A já jako správný jelen - paroháč, se půjdu do svého bytu pást. A až bude byteček jako klícka, parožím se opatrně dotknu rámů a dřevěných opěrek, zda tam nejsou zbytky prachu. Odměnou vám bude přivezený žvanec, třeba z mekáče. Tak holá, jeziny, do práce", směje se starý Karásek a posunky dává najevo, že považuje tuto diskusi za ukončenou.

Po daném vítězoslavném gestu rychle opouštíme s Gabrielou příbytek.

Zato obličeje starších neteří by okamžitě vraždili a slova, které vypouštěla jejich, za jiných okolností docela příjemná ústa, se nepřísluší ani náznakem komentovat.