Neumím tahat tygra za ocas
Jak se pak bránit rozeřvanému tygru či tygřici, jenž nekoordinovaně gestikuluje rukama a někdy i nohama, nepustí Vás v žádném případě ke slovu, a jen tak závdavkem, jako bonus, na Vás přihodí právě vyprsknutou slintavou tekutinu? Nebo v jiném případě dotyčný, jenž stojí na opačné straně sporu, je ledově klidný, skálopevně neoblomný a snaží se z Vás za každou cenu udělat pitomce. A Vy při této náhle prekérní životní scéně stojíte zkoprněle, nehybně jako solný sloup, sklopíte uši, oči i nos, a i když to uvnitř Vašeho těla bublá a někdy dokonce vře, nezmůžete se zhola na nic.
Možná ale máte štěstí, že patříte k oněm šťastlivcům typu Anny Urbanové (postavy z reprízovaného seriálu Vlak dětství a naděje), která měla vždy na jazyku to správné slovní spojení. Její slova věcná, srozumitelná a odzbrojující byla vystřelena astronomickou rychlostí jako salva, která gradovala do monologové jazykové výše na jedničkové obhajovací úrovni. Tleskám a volám: Bravo!
Bohužel já osobně se řadím do první sorty, za což jsem kolikrát na sebe pořádně naštvaná, takže se maximálně zmůžu na nějaké koktání, přinejlepším na pár vět, které bohužel postrádají souvislost. Jak ráda bych byla, kdyby mi samy od sebe, naskakovaly přímo do úst smysluplné věty, jenž by mimo jiné obsahovaly hrstku tragického humoru s přiměřenou dávkou potřebné dramatičnosti. V neposlední řadě by přinášely ty cenné pozitivní argumenty obhajující nevinnost, neúmyslnost, neinformovanost, nezákeřnost mého jednání.
Je zbytečné psát o tom, že když se člověk dostane do stadia celkového zklidnění těla i duše, doma si konečně natáhne nohy na oblíbenou podnožku a ve své rozhořčené mysli si zpomaleně přehraje prožitý nešťastný příběh dne, náhle si osvojí umění skvěle a pohotově reagovat. V neposlední řadě se stává tím, kdo má v daném dialogu navrch a volí ta správná, potřebná slovní spojení zapadající do logického konceptu sběhu událostí, jenž má vyústění ve vítězství neprávem „obžalované“ či „slovně napadené“ osoby.
Já jsem se do takovéto situace dostala před několika dny, kdy jsem se potřebovala přemístit společně s mým synem, sedícím na golfovém kočárku, do blízkého města. Pravda, cestovala jsem v čase, kdy zrovna probíhal festival pro labužníky švestkového moku, jenže já měla opravdu neodkladnou potřebu dostat se do vytyčeného cíle a s malým dítětem nepřipadalo v úvahu čekat další dvě hodiny na následující spoj, nota bene, když právě začínalo pršet.
Plechový přijíždějící čtyřkolový přítel byl dosti naplněný, lidé sice stáli v uličkách, ovšem k indickému soukmenovci měl hodně, hodně daleko. V jeho útrobách byli snadno od sebe rozpoznatelní lidští i zvířecí pasažéři. Prvních hlav bylo nespočet, hafaní zcela jistě dvě, majitelem první rozčepýřený zachraptěle štěkající dlouhosrstý jezevčík, druhá patřila příslušníku českých voříšků, jehož černá kukadla jako jediná z cestujících na mě zírala s pochopením a podporou v okamžiku, kdy mi nepříjemný, mračící se, řidič odmítal otevřít dveře s odůvodněním, že mě s kočárkem nemůže přijmout do svého království, „neboť by se mu na dalších zastávkách do autobusu nevlezli lidé“ (citace šoféra)
A moje reakce? Vím, že jsem zbrunátněla, také vím, že jsem pootevřela ústa a pološeptem sípla: „My jsme přece také lidi“. Nevím, zda-li mě vůbec slyšel. Následně dveře milostivě otevřel a já jsem se s plačícím synkem ocitla v dostatečném prostoru, neboť dobří človíčkové se rozestoupili a dokonce i přítomný jezevčík, jakoby pochopil vážnost i grotesknost dané situace, přestal štěkat. V tom tichu se autobusem jako ozvěna neslo hlasité bručení osoby, jenž měla běh celého pojízdného stroje pod svými křídly.
Když si představím na svém místě pověstnou Annu Urbanovou se svým fištrónem a vervou: „Milej pane, snad nechcete upřít těmto dvěma lidským nešťastníkům, především a hlavně bezbrannému dítěti, cestování po naší matičce české, to by Vám, musela, s prominutím, hanba nafackovat… .. nebo něco v podobném duchu, jistě by sklidila za své vystoupení zasloužilý aplaus od vděčného autobusového publika.
A já? Jedna ku nule pro řidiče, protože kdybych svoje pípání vygradovala a zařvala jako tygr, tleskal by mi snad i ten volant s řídící pákou, spolu se spojkou. Takže, až se naučím v daném, právě pro mě rozhodujícím okamžiku nebo-li statusu quo “tahat tygra za ocas“, slibuji, že můj hlas, uslyšíte nejen na Moravě, ale určitě také i v mé milované Praze. Jen se trochu obávám, že se tak stane nejdříve na svatého Dindí.
Irena Bátrlová
Nedokonalá každým coulem
Konečně doma! Vendelína odhodila kabelku a zamířila do sprchy. Byla z předcházejícího hřbitovního sprintu propocená až na kostru. Navíc návaly hormonálních vln ji poslední dobou razantně vyšplouchávaly z pohodového života.
Irena Bátrlová
Sexy nález
Ženská postavička, spěchající ke hřbitovu, si na celé kolo zpívala: „Hlava, ramena, kolena, palce, kolena, palce, kolena, palce - oči, uši, pusa, nos.....
Irena Bátrlová
Muž s ručním vozíkem a umělohmotnou přítelkyní
Sehnat uklízečku na vygruntování výrobní haly byl pro jistý nejmenovaný velkopodnik nadlidský výkon. Zaměstnanci se se na této pozici střídali stejnou rychlostí, jakou je dnes vypuzena tisícovka z peněženek nakupujících.
Irena Bátrlová
Bronzová kráska
Jestli někdo má vskutku prapodivný koníček, tak je to Bára! Sbírá totiž lidské tváře. Shromažďuje je ve svém mobilu, načež je potom doma třídí a zařazuje do specifických složek s názvy - smutek, radost, šílenství, překvapení.....
Irena Bátrlová
Sundala kabát a .....
Před pár lety - to jsem byl ještě mlád a zdráv, jsem pracoval jako číšník v jedné nóbl pražské kavárně. Náš šéf byl přísný, velmi strohý muž, středních let, který úzkostlivě dbal na pořádek a pravidla. Porušení přísně trestal.
Irena Bátrlová
Plnovous v koktejlkách
František má rád sukně, ženské šaty i svůj plnohodnotný plnovous. Sukně a šaty, jak sám s oblibou říká, dávají jeho nohám svobodu. Nesvazují je do izolovaných nohavic, nýbrž jim umožňují být vedle sebe, sdílet společný pohyb.
Irena Bátrlová
Rozkazy prsaté zákaznice
Lorna má tři práce, jednou z nich je eskort jídla až na práh obydlí hladových zákaznických krků. Dnes zaparkovala svůj moped před kýčovitou vilkou, jenž byla postavená ve stylu podnikatelského baroka.
Irena Bátrlová
Likvidátor škodné
Severín viděl odnepaměti vše černobíle, což znamenalo, buď je daná věc dobrá nebo na odpis. Nic mezi -pouze karma nebo pekelné plameny! To platilo i u jeho velkého koníčka - včelaření. Včely miloval, naopak vosy nenáviděl.
Irena Bátrlová
Lasicovitá
Stát se servírkou v útulné kavárničce v jedné známé ulici hlavního města byl splněný sen. A sny se někdy plní. Annélie od začátku tohoto měsíce, začala nosit kávu, moučníky a zmrzlinu veleváženým hostům luxusní kavárny.
Irena Bátrlová
Bruno a čínské turistky
Bruno, hromadič všemožného harampádí, je starý muž, který stále čeká na okamžik, kdy bude někým pochválen, vyzdvižen, oceněn. Na okamžik, jenž spoluobčany malého městečka probudí a všichni zjistí, jaký velikán mezi nimi žije.
Irena Bátrlová
Utajovaný šluk
Byl nedělní podvečer a v domově seniorů se podávala večeře. Paní Bořislávka se zase, jako každou neděli, smála na plné kolo. Brambory jí připadaly jako vypumpované tenisové míčky, maso jako zaschlá šlápota traktoristových bot.
Irena Bátrlová
Díky, že jsi mě vyslechlo!
Irmu zachvátil negativní psychický požár. Byl tak mohutný, že prakticky nešel uhasit. Vyvolaly ho nejen stupňující problémy se šéfovou, která ji nesnášela od prvního dne a která na její hlavu házela téměř cokoliv.
Irena Bátrlová
Sólo pro Frídu
"Tak já chrápu a pán se nemůže vyspat, tak tedy - čágo bélo, hulváte", naštvaně popadla Frída lůžkoviny a zmizela pryč z ložnice. Vilém si povzdechnul a velmi tiše se zeptal: "Jdeš spát do obyváku?". Na odpověď však čekal marně.
Irena Bátrlová
Adié Hikikomori!
Jestli se někdo domnívá, že práce recepční je nudná, ocitá se ve velkém omylu. A ještě ve větší mýlce je ten, který si myslí, že v dané profesi nezažijete vůbec nic zajímavého. Paní Mlýnková by o tom mohla sveřepě vyprávět....
Irena Bátrlová
Workoholik
"Vašku, mohl bys na dvě hodiny pohlídat Aleška, potřebuji zajistit Ježíška, prosím, prosím" - cinkla Václavovi sms. "Ta Iveta se zbláznila, teď, když mám největší pracovní fofry", pomyslel si Venca.
Irena Bátrlová
Panenka a pět medvědů
Těch pět námezních fachmanů netrpělivě čekalo na pražském nástupišti, až je úklidová služba pustí do kupé rychlíku. Brali vždy šestimístné a tajně se sázeli, kdo bude ten chudák, který s nimi bude malý prostor sdílet.
Irena Bátrlová
Sněhurko, vstávej!
Zachranář Robin bleskurychle rozrazil dveře chudého příbytku. V jediném, maličkém, pokojíčku polorozpadlého domku stojí čtyři postele, dvě skříně, které snad pamatují ještě Protektorát, rozvrzaný stůl a tři židle.
Irena Bátrlová
Ježíšek chodí po špičkách
"Péťo, už jsi nakreslil obrázek pro Ježíška", zeptala se Ema. "Nemusím kleslit, já s ním mluvil", odpovídá Petřík a potutelně se usmívá. "Ježíšek je neviditelný, nemohl si s ním hovořit", nevěřícně se na svého syna podívá Ema.
Irena Bátrlová
Příšera z metra
Když se na Reného ve studeném sklepním bytě převrhla pyramida nashromažděných úlovků z místních popelnic a pořádně ho praštila do hlavy, rozhodl se, že dopije zbytek krabicového vína a vyrazí do nočního velkoměsta.
Irena Bátrlová
Nadpozemská láska
Sešli se dva divňouši uprostřed masy pubertálních spolužáků. Dva, kteří nikdy nezapadli do mozaiky, pouze a jen klučičí, třídy jedné stavební průmyslovky. Dva, jenž stáli na okraji třídního dění, dva, o které vlastně nikdo nestál.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 247
- Celková karma 18,29
- Průměrná čtenost 585x