Bronzová kráska

Jestli někdo má vskutku prapodivný koníček, tak je to Bára! Sbírá totiž lidské tváře. Shromažďuje je ve svém mobilu, načež je potom doma třídí a zařazuje do specifických složek s názvy  - smutek, radost, šílenství, překvapení.....  

Bára nezná ten přesný den, který jí přinesl to vzácné zjištění, že v každé tváři, která ji obklopuje, je vepsán životní osud majitele. Naučila se ze tváří číst a hlavně brát si pro sebe to vzácné ponaučení.

Na svých pěších toulkách fotografuje lidi, které potkává.

Jedno letní odpoledne dorazila do miniaturní spící vesničky, kde byl, kromě pusta, prázdna a zavřené putyky, která dosloužila v Husákových letech, jen nevzhledný brčálový rybník. Bára tedy prošla návsím a zamířila do lesa.

U posledního, vesnického  "trpasličího " domečku, jenž stál na kraji lesa, seděla pod mohutným stromem stařenka. Bára se zastavila a s údivem zjistila, že tvář stařenky je poseta tísící vrásky nejrůznějších velikostí a hloubek. Nikdy tolik vrásek neviděla. Připadalo jí to, jakoby někdo vzal kapesní nožík a dennodenně jím dělal zářezy do pleti té ženy.

"Pozdrav Pán Bůh, cérečko", pozdravila Báru uctivě babička.

"Dobrý den", usmála se Bára. "Prosím, mohla bych si vyfotografovat vaši tvář", poprosila.

"Povoleno, děvečko, já sama jí sotva vidím, slepnu, ztrácím zrak, mám silnou cukrovku", usmála se stařička.

Bára si přisedla na lavičku a přistrčila stařence svůj mobil před tvář a několikrát klikla.

"Děvečko, já bych od vás něco potřebovala", chytla jí při fotografování za ruku stará žena a pokračovala: "Víte, moje sestra Maruška, ve dvanácti letech zahynula v koncentračním táboře. Mně bylo pět, ale stále jí mám před očima, když odcházela do toho smrtelného lágru. Vysoká štíhlá dívka plná života, s blonďatými copánkami, v letních růžových šatech. Nesla veliký kufr, který byl tak těžký, že se každou chvíli zastavila a mávala nám. Ten její výraz, ten úsměv, ta andělská tvář. Dodnes jí mám před očima, ale bohužel ten obraz slábne, protože moje oči a paměť přestávají fungovat. Potřebovala bych nějakou památku. Nemám totiž jedinou fotku mé drahé sestry, vše se ztratilo v čase. Prosím, pomůžete mi", zaprosila babička.

"To bude  těžké", podrbala se na bradě Bára.

"Však vy si poradíte, já to vím, jen prosím, pospěšte, nemám už moc času", upřela na Báru své vyhasínající oči stařenka.

---------------------------------

Jestli je Bára ztřeštěná, tak její přítel Hynek dvojnásob.

Na její pětadvacáté narozeniny jí připravil netradiční dárek. Zavázal oči, popadl Báru do náruče a nasoukal jí do funícího favoritu.

Šátek z očí sundal až na místě. Stáli před Památníkem Lidice.

"Báro, dvaaosmdesát tváří dětí, úžasné propracované, musíš si je vyfotografovat", hovoří k Báře Hynek.

"Ano, ale já fotografuji  živé tváře, to bys měl, lásko, vědět", odpovídá zklamaně Bára.

"I když počkej! To snad není možné, já  ji vidím, je to ona - vysoká štíhlá dívka v letních šatech se složenýma rukama. Vlasy spleteny do dvou copánků. Je to určitě ona"  křičí radostně Bára a důkladně si něco kontroluje v mobilu a potom vlepí Hynkovi takovou pusu, že ho div neporazí.

--------------------------------------------------------

Na konci léta Bára navštíví znovu polomrtvou vesničku.

V domečku na kraji lesa je lavička a na ní sedí, světe div se, opět ona - vráščitá babička.

"Mám to pro vás, koukněte, vaše sestra Mařenka - její tvář zůstane navždy mladá a krásná", ukazuje strařence fotku v mobilu.

Stařenka se usmívá a kouká radostně před sebe.

"Ano, vidím, je to Mařenka, je to moje krásná sestra, prosím, popište mi ji, chci to slovně slyšet", prosí babička a stále se dívá do nebe.

A tak Bára začne vyprávět....

"Pojď už domů, Miluško, stmívá se a začíná foukat", přichází si pro babičku neznámá žena. Zvedne jí a za ruku pomalu vede do domečku.

"Jste hodná, že si s paní Miluškou povídáte.  Od té doby, co oslepla, chřadne a chřadne", otočí se k Báře sympatická pečovatelka.

"Představte si, Renátko, ta zlatá slečna mi splnila moje poslední přání. Našla moji sestru Marušku, která má svoji bronzovou sochu, její nádherná tvář je nesmrtelná a já jí před sebou znovu vidím. Já ji zase vidím!", křičí nahlas stařenka Miluška a z jejích nevidomých očích začínají pomalu stékat slzy štěstí.