Marečku, snažte se být krásná!

Prohlížel jsem si nevěřícně voucher s názvem "Taneční naruby pro starší a pokročilé" a připadal si přesně tak, jako když plešatému násilím zaplétají francouzský cop. Zaprvé - neumím tančit, což by ještě nebylo tak tragické.

Ovšem, že mám hrát v tanečním páru doslova a dopísmene ženu a má právoplatná manželka zase muže, to jsem nemohl vydýchat. Manželka Svatava se snažila můj výbuch vzteku všemožnými prostředky tlumit. Marně.

Dostat s manželkou od dětí ke společným padesátinám pět lekcí převrácených tanečních, takovýto dar - nedar, to se může poštěstit jedině mně.

Jenže Svatava si téměř okamžitě začala přešívat můj letitý oblek, koupila si bílou košili s límečkem, strakatou kravatu i černé mokasíny.

Já se rozhodnul situaci bojkotovat. Na první taneční jsem hodil na své typické plátěné trenýrky kuchyňskou zástěru, kterou jsem vyštrachal z kuchyně a letní sandále, které jsem si schválně obul na růžové froté ponožky. Když maškara - tak maškara!

"Mohl jsi se, Marku, alespoň od dcery Anety nechat  učesat,", zpražila mne při odchodu z bytu Svatava.

"Nevíš, co by mi česala? Povrch hlavy jste mi za ty společné roky vyplenili a po tomto dárku se dá na ústup přežívší zbyteček", odfrknul jsem naštvaně.

Špatná nálada mě však držela o to víc po zjištění, že nás, ještě svěží padesátníky, přiřadili k tancechtivému oddílu jistého domova důchodců.

Zvláště jeden, takový vitální dědek s hůlčičkou, namaškařený v jakémsi saténovém hábitu a načesanou parukou, vymalovaný jako burleska, se nepřetržitě  lísal k tanečnímu mistru. Stále mu něco šeptal, sledoval, připomínal, ukazoval...

O přestávce, když jsem si umýval po malé stolici, ruce, naštěstí na pánském WC, tato jediná výhoda nám zůstala, divoce otevřel dveře a zastavil se přímo u umyvadla a drze mi hůlkou nadzvihnul plátěnou kuchyňskou zástěru.

"Co to vidím za neupravenou tanečnici, ani nohy si neráčila oholit!", spustil na mě s vervou.

"No, dovolte, nebudu si kvůli blbému tanci holit nohy a navíc, vždy při holení krvácím", odpovím  lísavému prdolezovi.

"Nic originálního, opakujete jen hlášky z filmu Marečku, podejte mi pero", podíval se na mě důležitě.

"Náhodou, opravdu se jmenuji Marek. Nesnáším však zdrobnělé oslovení a navíc, nežádejte po mně, tady na záchodech, abych vám podával pero, nemravo", rozohnil jsem se jako kanec v říji.

"Dobrá, tedy, jedna ku jedné, smysl pro humor vám cizí není. Ale přece jenom, slibte mi, že na to pero příští taneční hodinu zapomenete a budete se snažit z téhle chlupaté služebné Mařeny vykouzlit aspoň trochu ucházející dámu", usmál se a nafoukaně odešel směrem k pisoárům.

-------------------------------------

"Svatavo, mohla by ses přece jenom podívat na nějaké šaty, potřeboval bych i střevíce, ovšem bez podpatků", začal jsem zlehýnka při společné večeři.

"Marku, něco se děje?", usmála se manželka.

"Nic, jen v té zástěře a sandálech jsem se necítil komfortně", odpovídám potichu.

"Chápu, neboj, něco s tím uděláme", navrhuje Svatava.

--------------------------------------------------------------------

"Saprholc, Týfová, vy jste ale kost", slyším hlasitou pochvalu při úvodním tanečku od starého známého ze záchodků.

"Děkuji, slečno Hujerová, na vlastní oči se můžete přesvědčit, že jsem svůj slib splnil na rozdíl od toho, co máte zapíchnuté v předimenzované paruce", odpověděl jsem pěkně nahlas.

"Tak to zase prrrr, Týfová, krásná jste, ale abyste byla ještě chytrá, zkuste si, prosím, zopakovat českou gramatiku - v mých krásných vlasech se pyšní paví péro s dlouhým é a to, o kterém je řeč, se píše s  krátkým", udělá na mně dlouhý nos třasoprdka.

"Ta Hujerová, ta zase musí mít poslední slovo", pomyslím si a konečně plně  pochopím, co znamená    v reálu pověstná ženská rivalita.