Když Ježíšek pláče

V dálce uviděl Eduard honosný dům, jež zářil ozdobenými vánočními světýlky do všech světových stran. On sám byl však totálně vyčerpán - zimou, svou parkinsonovou chorobou, nedávno prodělanou virózou. Věděl, že k domu sotva dojde.  

Vysílením se posadil na obrubník plotu jednoho zdevastovaného domu. Těžce dopadl na betonou část plotu, u srdce pocítil prudkou bolest.

Náhle jakoby veškerá bolest ustoupila a on před sebou uviděl malý umělý stromeček s pár ozdůbkami a radostné oči dvanáctileté dcery Šárky.

"Tatínku, mončičák, já mám mončičáka.....", křičela radostí a objímala svého otce. Eduard byl na sebe pyšný, neboť sehnat v tehdejším Tuzexu danou hračku bylo nadlidský výkon. A mu se do podařilo! Jak byl tehdá na sebe hrdý. Zvlášť když Šárku vychovával sám.

Manželka od nich odešla, když byly dceři čtyři roky. Zamilovala se do mladšího a spálila za sebou všechny mosty. Eduard a Šárka se s ní již nikdy nesetkali.

----------------------------------------------

U přepychového vánočního stromku v modrostříbrné barvě je halda dárků. Dvanáctiletí hoši, dvojčata, trhají zuřivě balící papír jeden po druhém  jako divá zvěř. Dárek si prohlédnou sotva sekundu a už letí do kouta, pak další a další....

Miroslav všechno dění slastně pozoruje a tváří se přímo nabubřele. On zajistil rodině takový přepych! Kdyby nebyl on, všechno kolem by se rozplynulo jako pára nad hrncem. Měli by mu být všichni vděčni. Jeho vysoké politické postavení přináší tyto přepychové výdobytky, myslí si a namyšleně zvedá bradu směrem k rozzářenému stromečku.

Manželka Šárka stojí vedle něho bez náznaku radosti a před ní se odehrává scénka rozbalování dárků dvou rozmazlených kluků. Jakoby to nebyly její děti, jakoby byli tihle chlapci cizí, jak ona se za toho jejich chování stydí....

"Jdu zavolat tátovi, měli jsme na něho počkat", špitne.

"Ten určitě nepřijde, v tom jeho brlohu je mu líp. Zavolej, až si kluci rozbalí dárky, nekaz jim Ježíška", oboří se Miroslav na manželku.

Šárka si vzpomněla, jak Miroslava ráno prosila, aby tátu přivezl autem, že je po viróze zesláblý, proto k nim určitě nedojde. Jenže Miroslav měl dopoledne jiné plány, musel oslavit Štědrý den s milenkou, které se už pěkně kulatí břicho..

Šárka v lednu oslaví padesátku a dobře ví, že po velkolepé oslavě jí Miroslav řekne pravdu, kterou ona už dávno ví. Vymění ji - starou retro vánoční ozdobu -, za mladší, krásnější, modernější, zářivější navíc s vytouženou holčičkou, kterou nosí, daná mladice, pod srdcem...

"Měla jsem pro tátu poslat taxi", vyčítá si Šárka.

"Dej už pokoj, do taxíka by tvůj táta nevlezl, vždyť víš, jak rád chodí pěšky. Po rozbalování dárků mu tedy cinkni", odvětí naštvaně Miroslav.

---------------------------------------

Eduard stále sedí na obrubníku a není schopen se postavit. Prudce ho začalo píchat u srdce, bolest zesilovala. Z posledních sil se postavil a zmáčknul zvonek na opotřebovaném plotě....

-----------------------------------------------------

"Mohl jste ho zachránit, kdybyste si zprovoznil zvonek, starý pán prodělal infarkt, už mu není pomoci, ach jo", utírá si čelo vyčerpaná záchranářka.

"Pořád mě obtěžovali, exekuce, půjčky, úvěry, tak jsem ho odpojil, já blbec", vyčítá si zanedbaný Adolf a celý se třese. V domě má zimu a venku je ještě ukrutnější, mrzne, až praští. "Jsem to ale blbec", opakuje stále dokola Adolf....

--------------------------------------------------

Je kolem půlnoci, dárky jsou všechny rozbalené a naházené na velikánské kupě. Šárka vytáčí tatínkovo číslo.

Mobil marně zvoní na staré kuchyňské lince jednoho pražského žižkovského činžáku...