Závislačka

Partnerský pár, bydlící ve vedlejším bytě, byl zvláštní na první pohled. Ona - metráková matka pluku, jejíž tělesné proporce byly víc jak nadstardandní, si potrpěla na jakékoliv umělé vylepšení svého rozložitého zevnějšku.

On - rtuťovitý mužíček, vyzáblinka, sražená k zemi, vykonával doma všechny práce od úklidu, vaření, praní, věšení prádla, nakupování......

Jeho mohutná paní byla v invalidním důchodu, skoro pořád zavřená doma. V těch největších vedrech, kdy už i skalní domácí pasivisté vylézali ze svých kutlochů, jsem ji párkrát spatřila v sedící pozici na balkóně - kouřila a energicky něco cvakala svým umělým maxinehtem do mobilu....

Byly rovněž dny, kdy se jejich domácnost, vlivem mnohočetné návštěvy, proměnila v divokou diskotéku. To probíhaly pařby do ranních hodin. Po takovýchto mejdanech naplněných smíchem a bujarou radostí nastal válečný den plný rozbíjení talířů, křiku a snad i nějakého útoku na jednoho z oněch sousedů. Kdo koho napadl, jsme netušili.

Čas běžel, sousedce kila přibývala, jejímu partnerovi ubývala, až jsem si myslela, že je to všechno programově vykalkulované.

Před dvěma dny jsem je oba potkala na chodbě, oblečeni v černém s velkou pohřební kytici. Pozdravila jsem a přidržela dveře od výtahu. Sousedka se musela natočit bokem, aby se do výtahu bez újmy vešla. Bylo mi jich líto, kdo ví, který člen jejich rodiny zemřel. Vyptávat jsem se však nechtěla.

Po návratu z pohřbu v pozdních nočních  hodinách však nebylo po smutku ani památky. Nebožtík se vehementně zapíjel s celým rodinným regimentem.

Spala jsem tehdy málo a ráno s ještě zalepenýma očima jsem opouštěla náš panelákový vchod, když jsem si všimla v trávě ležet luxusní mobil. Bohužel byl vybitý. Opatrně jsem ho strčila do kabelky s tím, že až přijdu domů, projdu partaje a zeptám se, komu patří.

V práci toho bylo na začátku školního roku opravdu hodně. Vracela jsem se až kolem šesté. U našeho domu stálo záchranné vozidlo. Lekla jsem se.

Utíkala do bytu a měla strach o děti. "Mami, to byla mela, sousedka řvala a rozbíjela všechno možné i vyhazovala z okna nějaké věci", referoval syn. A já si vzpomněla na mobil v kabelce. Nějaké vnuknutí mi říkalo, ať jdu rovnou k bytu téhle sekernice.

U sousedových dveří jsem se málem srazila se záchranáři, kteří byli na odchodu.

"Už je to dobré, dali ji injekci na uklidněnou, dost mě pokousala", hovořil ke mně brunátný minimužíček s obrovským krvácejícím kousancem na levé ruce.

"Pro pana krále, co se stalo?", zírala jsem na něho nevěřícně. "Ztratila mobil zrovna teď, když čeká nějakou důležitou zprávu", mluvil ke mně ten nebožák a přikládal si na krvácející ránu mokrý kapesník.

"Jasně, chápu, výsledky voleb", vyhrknu a v kabelce hledám ztracený aparát.

"Ale hovno, volby - Hanychová má dnes ultrazvuk, kluk nebo holka", ozývá se  rázný ženský hlas a následují šouravé kroky.

Konečně se mi podařilo vytáhnout nešťastný mobil z kabelky. Jak ho uviděla jeho majitelka, přidala do kroku a přístroj mi, bez poděkování, vyškubla z rukou a svižně odskákala směrem k nabíječce.

Zůstala jsem stát jako solný sloup.

"Víte, moje stará", šeptem se ke mně nahne vychrtlý mužík, "je lenivá, diriguje mě, mobil má přirostlý  k zadnici a sem tam, když se ožere, jí popadne rapl a rozfláká, na co přijde, kolikrát mám  ciferník rozdrcený na kaši", hledí na mě smutnýma psíma očima.

Náhle se vzpamatuje, přinoží, narovná se a v takovémto vojenském postoji pokračuje: "Ale necourá za cizími chlapy, víte," zvedne výstražně prst, "ona je mi věrná", a na důkaz svých slov vypne hrdě bradu a já zahlédnu tří čerstvé drápence od ženských nehtů na scrklém krku.

Jistě pochopíte, že jsem v takové situaci nevymyslela žádný rozumný komentář...