Chorvatský Sandokan

Rozchod mojí mámy s mužskou scvrklinkou, přezdívaným Iljičem, byl bouřlivý. A to stačilo, že Iljič přišel na oběd o dvě hodiny později a při tradičním "poobědovém šlofíku" opravdu usnul a dovolil si chrápat skřehotavým chrapotem.  

Nastal definitivní konec této prapodivné lásky.

Iljič k nám chodil každou první neděli v měsíci na oběd, poté si šli oba účastníci obědového rande zdřímnout do ložnice. Po asi "hodinovém spánku" následovala lahodná káva se zákuskem a Iljič opustil na celý měsíc náš domov.

Oslovoval jsem toho chlapáka - Iljič, neboť po prvním setkání mi svou vizáži velmi nápadně připomínal samotného Lenina a po jeho politické promluvě jsem si byl stoprocentně jist, že toto jméno bylo zaseto v úrodné půdě.

Moje máma Matylda daného rozchodu nijak nelitovala. Intenzivně začala přemýšlet, jak se dostat na jiné myšlenky a vymyslela autobosový zájezd do Chorvatska.

Vše bych schválil, jen kdyby v tom nebyl háček. Usmyslela si, že bude cestovat se mnou a mým parťákem. Oba jsem tandemoví řidiči, oba neseme křestní jméno Petr, proto nám začali říkat Dobble a ještě pro konkrétní identifikaci si nás šéf rozdělil: Dob byl dominantní extrovert a já - Ble takový intovertní oukropek.

Máma před objednáním zájezdu do mě nepřetržitě hustila, že musí jet, že to potřebuje pro své duševní i fyzické zdraví a tak dále a tak dále.....

Když její prosby vyvrcholily boucháním na dveře WC místnosti, kde mám jedinou možnost odpočinku od ní, neboť jsem stále svobodný, bezdětný a stále bydlící se svojí rodičkou, povolil jsem, ale musela mi svatosvatě slíbit, že nikomu neřekne, jak se věci mají. Bude držet pusu na zámek a nikomu neprozradí tajemství našeho příbuzenství.

Poprosil jsem cestovku, aby Matyldě zarezervovali místo někde uprostřed, aby mi takzvaně nedýchala na záda a vyrazili jsme směr Chorvatsko. Hned při usazování na určená místa cestovkou, můj parťák Dob začal větřit svou kořist. Vždy se rozhlédne po celém vnitřku autobusu a jak mu do oka padne osamocená dáma, která by si podle něho dala říci, tak jde na věc.

Dlouze se rozhlédl a upnul zrak na mojí mámu. To už jsem ho musel strčit loktem do břicha. "Dneska řídíš první ty, tak se trochu šetři!", upozornil jsem ho výstražně. "Jasně, táto", oplatil mi žduchanec a lišácky se uchechtl.

Cesta probíhala v pohodě. Měli jsme po první pumpové vyprazdňovaní zastávce, když Dob špitnul: "Člověče, ta po mně jede...", ulísně se olíznul. "Dej si pozor, může být vdaná a ten její ti může pořádně rozbít ciferník", zvýšil jsem naštvaně hlas. "Nemá manžela, jen syna a to je pěkný poseroutka, takový mamánek, ale ten, jak vidíš, tu není, tak mohu jít do toho s plným nasazením" a naznačil rukou takový pohyb zaťatou pěstí vpřed.

"Jak to všechno víš?", údivem jsem zdřevěněl. "Dáma nepotřebovala čůrat, tak jsme hodili řeč", mrknul na mě. Zůstal jsem jak přikurtovaný, takový zájezd mi byl čert dlužen.

Dál už cesta probíhala bez problémů, můj mohutný parťák, jižanského typu, s jemu neznámým počtem potomků, se odporoučel do řidičského brlohu a já převzal volant.

Pasažéry jsme v pořádku dovezli na místo dovolené. Dokonce jsem překonal uraženost a chtěl pomoci mámě Matyldě s těžkými kufry. Byl jsem doslova odpalkován polapením za rameno a odhozením  rozzuřeným Dobem, který zasyčel: "Hele, Ble, nelez kamarádovi do kapusty", vyřkl naštvaně a já zavrávoral tak, že jsme měl co dělat, abych se udržel na nohou.

Nasnídal jsem se tedy a šel se prospat do řidičského hotelového pokoje. Dob se dlouho neukázal, zjevil se až ve čtyři odpoledne a  totálně propocený a vyřízený padl do postele a usnul jako špalek.

Při odjezdu v sedm večer s další skupinou turistů jsem se volantu chopil jako první: "Ty vypadáš", sjel jsem ho pohledem.

"Teda, kámo, to byla obstarožní vichřice, měls vidět to tornádo, co předváděla a hádej, kolikrát?", nestydatě sděloval své zážitky tak, aby ho slyšel celý bus.

"Drž hubu nebo tě....."

"Promiň, přítelíčku a už nežárli, na zpáteční cestě ti ji mohu přihrát", rozchechtal se ten sprostý nemrava.

Jedna mlaskla zprava a druhá zleva. Rozohnil jsem se mimořádně. Odměnou mi byl potlesk celého osazenstva autobusu.

"Teda, ty máš páru, to čumím......." kroužil vykulenýma očima nevěřícně Dob a na lících se mu rýsovaly obtisky mých dlaní.

A já měl v ten moment pocit, že všechny přítomné dámy tentokrát obdivně hleděly na mě - chorvatského Sandokana. Stal jsem se poprvé v životě vítězem! Hrdě jsem vypnul svou poodhalenou chlupatou hruď umístěnou v uniformní košili a fenomenálně odcházel k volantu.

Dob poraženecky zalezl do autobusového brlohu a za chvíli jsem slyšel ten nepříjemný chrapot, který ještě nedávno vydával ústní prostor jistého Iljiče.