Sprosťák

Jednoho krásného letního dne jsem v parku na lavičce krmil holuby, když se náhle přihnalo tornádo v podobě mladšího, dosti zanedbaného, muže. Přisedl bez dovolení na kraj lavičky a hlučně pokračoval v započatém rozhovoru.

To, co řval do ubohého mobilního přístroje, není možné zde publikovat. Každé druhé slovo vulgární.

S hrůzou jsem zjistil, že daný nezdvořák komunikuje s osobou ženského pohlaví.

A tak jsem nahlas při každém jeho sprostém slovu zakašlal.

Asi po mém desátém zakašlání se prudce otočil směrem ke mně a důležitě pokračoval v dialogu: "Budu končit, dědek vedle má covid, kdybys slyšela to jeho chrchlání", a zase následoval vodopád sprostých slov.

"To není covid - nýbrž alergie. Podívejte, při každém sprostém slovu začnu kašlat a k tomu všemu mi naskakují bradavice", promluvil jsem k němu po ukončení hovoru, vyhrnul rukáv a ukázal směs bradavic a znamének na jedné ruce.

"A do pi...!", zvolal udiveně.

"To jste neměl", smutně jsem ukázal největší tmavé znaménko na druhé ruce.

"Pardón, vlastně do pr.....".

"Díky, další", ukázal jsem malou bradavičku mezi palcem a ukazováčkem.

"Když já to jinak ze sebe nevyžvejknu"

"Tak už raději neříkejte nic, nebo budu mít kůži jako opelichaná husa", přísně jsem zvedl ukazováček nad svoji hlavu.

"Jasan, už držím hubu. Ale víte, co máme my dva společného, pane Slušný", neodpustil si závěrečnou řeč.

"To opravdu nevím?", odpověděl jsem.

"No přece zálibu v holubech", zakřehnil se a obličej se mu zkroutil do kašparovské grimasy.

"Jak to myslíte?", udiveně jsem zvedl obočí.

"Vy je krmíte a já se zase krmím jimi", rozřehtal se jako kůň a hádejte, na který svůj orgán ukázal.

"Ale, ale... nečertěte se, dědo, ani jedno sprosté slovo, nová bradavice už vám na sto péro nenaskočí", zařval, vzal nohy na ramena a byl definitivně v čoudu.

Tak takhle jedná pravý hulvát, pomyslel jsem si a s velkou radostí sledoval jeho nezdvořácké mizející pozadí.