Pomsta pubertálních pobertů

V minulém příběhu se mi podařilo zpacifikovat tři pubertální výrostky, kteří znepříjemňovali žití všem nájemníkům panelového domu číslo 66. Byl jsem na svůj počin náležitě hrdý a pyšný.

A to vzhledem k faktu, že jsem zasloužilý učitel základní školy, v současné době již v důchodu. K tomu všemu, nechci se chlubit, jsem ještě činný rybář, který svými úlovky udivuje o mnoho let mladší generaci. A prosím nejen úlovky, nýbrž také fyzickou kondici. Když ulovím epochální rybí kus, střihnu si přímo v terénu několik desítek kliků či dřepů.

My, rybáři, máme jednou ročně velkou schůzi v sále místního hostince. Na ní probereme všechno od udic, holínek až po návnady na ryby, nejvhodnější místa rybolovu, dokonce padne  řeč na hodnocení dámského doprovodu rybářů, k čemuž se ve velmi pozdních hodinách přidruží hodnocení figur opalujících se dívek a žen. Vždyť i my máme oči, jimiž detailně pozorujeme a samozřejmě hodnotíme ženské bytosti ve svém okolí.

Výroční rybářská schůze se koná na konci srpna. Manželce Věře to sebevědomě oznámím, samozřejmě že má plno připomínek, neodpustí si přednášku na téma: Dopady nadměrného pití. Jenže já piji vždy přiměřeně, což ona nemůže posoudit, neboť většinou po mém příchodu ze schůze se nachází v hlubokém spánku.

Letos jsem se těšil maximálně. Rybářským kolegům jsem se nejenom pochlubil  fenomenálním úlovkem několikakilového kapra, ale i tím, jak jsem celou tuto událost popsal a zdokumentoval v  článečku: "Úspěch týdne" na domovní nástěnce, kterou jsem si vlastními silami v domě  prosadil. Rovněž jsem dopodrobna povyprávěl taktiku převýchovy tří pubertálních fracků. Sklidil jsem bouřlivý aplaus. Stal  jsem se hrdinou rybářské schůze roku 2020, která pokračovala ve velmi příznivém duchu i alkoholovém tempu. Musel jsem si s každým připít a mnohdy ještě jednou vylíčit morální nápravu těch tří pobertů. Všichni přítomni v sále kývali souhlasně hlavou a  byli pyšní, že mají ve sdružení někoho takového jako jsem já.

Schůze se po půlnoci přehoupla ve volnou diskuzi. Po druhé ráno nás, asi pět vytrvalců, zavíralo lokál. Rozloučil jsem se a vrávoravým krokem vydal k domovu.

Na lavičce před domem seděla v tomto horkém pozdním létě parta mladistvých. Uctivě mě pozdravili a tiše pozorovali. Když jsem přistoupil k domovním dveřím, marně jsem hledal klíč. Asi mi vypadl z kapsy v hospodě. Věru jsem nechtěl bzučákem budit. "Pane Šimáčku, my vás rádi doprovodíme", nabízí se dvojice napravených hochů z našeho domu, třetího slyším pochechtávat se na lavičce.  "Ano, to budete hodní, zítra mi přineste žákovské knížky, napíši vám pochvalu", zareagoval jsem, přece si za svůj počin zaslouží aspoň nějakou odměnu.

Otevřeli mi domovní dveře, vyjeli jsme výtahem, zazvonili na Věru, která přišla otevřít. Něco s ní řešili. Pamatuji si ještě, že jsem jim chtěl jako poděkování předvést na rozloučenou pár kliků, ale nešlo to, svalil jsem se jako žoch na chodbě bytu a usnul.

                                 ----------------------------------------------------------------------------

Probudil jsem se asi kolem páté hodiny ranní. Nepoznával jsem koberec, na kterém jsem celou dobu ležel. Že by ho Věra včera vyměnila?

Náhle uslyším tichý pláč. Podívám se a krve bych se nedořezal. Na židli, přímo u mých nohou, sedí slečna Drahuška, svobodná učitelka hudby, bydlící v bytě pod námi, utírá si slzy a smrká do kapesníku. "Sle - slečno, co to má znamenat?", sípu z posledních sil. "Dovedli vás, pane Šimáčku, dva hoši tady z baráku, prý se nemohou dozvonit na vaši manželku a nemohou vás nechat bez dozoru na chodbě, když jste se tak.....", decentně zakašle Drahuška.

"A do pr....", raději spolknu před ctnostnou Drahuškou dané slovo.

"Musela jsem tu u vás celou noc sedět, abyste se třeba nezadusil, mrskal jste se totiž  jako kapr a neustále vykřikoval:" Pusťte mě zpátky do vody" - jak já se vás bála".

"Pro- promiňte, strašně se stydím, nikdy se mi nic takového nestalo", koktám a pomalu vstávám, studem hořím od hlavy až k patě, Drahuška může rovnou začít hasit moji hříšnou osobu. Takové fiasko!

Raději už bez dalších slov odcházím pryč z nešťastného bytu. Třepu se vztekem jako šunka v aspiku.

"Tímto dnem, já -  Dušan Šimáček, emeritní učitel tělesné výchovy a jazyka českého, vykopává válečnou sekeru a vyhlašuje válku třem nepolepšitelným pubertálním lumpům bydlících v tomto vchodě", zařvu u výtahu, aby to slyšel celý panelák.

Roztřepu se však ještě více. Za chvíli mě totiž čeká setkání s manželkou. Co já vlastně Věře řeknu?