Tančící dívka

6. 07. 2020 16:15:00
Jerzy Kowalski, emeritní profesor průmyslové střední školy, patřil mezi osobnosti bez silného ražení, nepoznajíc rodinný život ani společenskou ctižádostivost či ambicióznost.

Vyrostl a žil se svými rodiči v kultivovaném měšťanském domě, který stojí dodnes na rohu náměstí v polském Cieszynie. Byl vychováván v pevném řádu a v tradicích křesťanských mravů.

Okno třetího patra dětského pokoje, jediného potomka starých Kowalských, mělo výhled na levou část města, nacházející se na českém území, kde se v dobách socialismu nesmělo. Malý Jerzy často a rád sedával u okna, díval se ven a představoval si lidi, které viděl v ulicích, žijících na druhém břehu řeky Olzy. Jeho fantazijní představy měly obří rozměry, čeští obyvatelé byli v nich výjimeční, zvláště ženské pohlaví bylo smyslné a rozkošné s příslibem nádherné rajské rozkoše. V těchto myšlenkách si vybudoval útěchu a oporu ve svém tuctovém, podivínském a samotářském životě, který dál plynul v neškodném poklidném nudném moři bez bouřek a prudkých vražedných vln.

Nikdy se neoženil, ani nezakusil kouzlo lásky. Před svými padesátými narozeninami přišel o oba rodiče. Dál bydlel v bytě na rohu náměstí, dál pěstoval svůj vypjatý individualismus, který čím dál bolestněji překonával v hodinách deskriptivní geometrie s pubertálními studenty, kteří si z něho udělali terč posměchu pro jeho staromódní otrhané šatstvo prošpikované drobnými či zcela viditelnými dírami, dírkami či dírečkami. Největším koníčkem se mu tak stalo kreslení obyčejnou tužkou v domácím prostředí, nejraději v něm zaznamenával nezměněný pohled z okna svého pokoje, každý rok kreslil stejný výjev, v roce sametové revoluce to byl již čtyřicátý kus.

Otevření hranic po pádu komunismu, volný průchod do obou části rozděleného města pouze s razítkem v pasu se stal pro mnohé občany levným nákupním teritoriem i přivýdělkem v jednom. Pro Jerzyho to byl příslib nového poznání, objevování, toulek městem i okolní krajinou. Každičký den levou část města navštěvoval, jeho pas byl přeplněný nespočtem úředních razítek. Čeští i polští celníci kroutili ze začátku nad tímto hostem hlavou, považovali ho totiž za jednu z takzvaných „mruvek“ (mravenců – přenášečů láhví tvrdého alkoholu), ale když poznali, že se pod jeho ošumtělým oděvem neukrývá žádná lahvinka alkoholového moku, dali ruce pryč od kontrolování nevzhledného outfitu, omezili se na uvítací pokyn hlavou, dokonce upustili od otravného razítkování, které se očividně v pase profesora nekontrolovatelně přemnožilo.

Česká část, roku 1920 rozděleného města, vzkvétala po vyhlášení demokracie radikálněji a moderněji než ta sesterská polská. Bylo to dáno především tím, že Češi prahli více po obchodu, kšeftě, podnikání, což jim nebylo v dob socialismu umožněno. Poláci měli před nimi v této oblasti větší náskok.

Byl konec července roku 1992, Jerzyho čekaly v srpnu 52. narozeniny, stále vyučoval, avšak s čím dál větším odporem. Každé všední ráno musel doslova a do písmena přemlouvat sebe sama, aby byl schopen nastoupit za učitelskou katedru. Procházky do Českého Těšína se mu po kreslení staly druhou životní vášní.

-----------------------------------------------------

Na ulici Nádražní si jistý, ani ne třicátník, dříve velmi činorodá mruvka a také stánkař s levným alkoholem, otevřel bar s příhodným názvem „Tropický ráj“. Dnem kolaudace si vybral poslední červencovou sobotu. Slunce v tento den opalovalo do bronzového jadranského nádechu, obloha byla azurová, vzduch horký, propletený luxusním vlahým větříčkem. Před barem byly na asfaltových chodnících rozmotány modré zátěžové koberce, na stolech s bílými ubrusy se na velkých podnosech s mexickou výzdobou šibalsky nakrucovaly obložené chlebíčky. Na barových pultech se koketně nabízely skleničky s tenkou stopkou, se šampaňským naplněným zhruba do poloviny, v každém bublinkovém šumivém pití párátko ve tvaru palmičky se zapíchnutou obří jahodou. Pivo se čepovalo do kelímků s exotickými motivy zvířat, domorodých dívek a zamilovaných dvojic na plážích. Silnice byla vyprázdněná, průjezd motorových vozidel zakázán, pětičlenná kapela hrála songy z populárního filmu „Hříšný tanec“. Obsluhující krásky s pestrobarevným plavkovým vrškem a bambusovou mini sukénkou skýtaly smyslný pohled s nádechem erotiky pro mužské obecenstvo. Vše zdarma. Tato velkolepá akce přilákala nemalé množství místních i zahraničních obyvatel.

Jerzy se posadil na lavičku naproti baru a pozoroval veškeré dění. Jedna z hostesek mu přinesla chlebíček a sklenici šampaňského. Uctivě poděkoval, sám by se neopovážil, připadal si jako král. Kapela hrála čím dál hlasitěji, slunce se opíralo do velkých výkladních skříní baru a vytvářelo nádhernou duhovou mozaiku. Jerzy zavřel oči, bylo mu krásně....

Náhle ho někdo popadl za ruku: „Jdeme tančit, nesedíme!“, vykřikla kráska jejíž hedvábná ruka svírala neohrabanou horní končetinu Jerzyho. Protože lidé v tomto městě mluví a rozumí nářečím „po našimu“ (směs češtiny, polštiny, němčiny a slovenštiny), nemají problém se domluvit. Jerzy také rozuměl, ale byl v koncích, neuměl ani nechtěl tančit. V mládí se nestal absolventem tanečního kurzu pro svou nesmělost, extrémní stydlivost a podivínské samotářství. Dívka ho však celou svou silou dotlačila na modrý tančící koberec. Sama jeho ruce umístila na své oblé boky. Měla na sobě černé třpytivé body a květovanou sukni pod kolena s širokým gumovým pasem, což bylo tenkrát ve velké módě.

Jerzy poprvé držel v náručí ženu, nechával své ruce sklouzávat dolů i nahoru po jejím nádherném pevném opáleném tělu, při ploužáku cítil její ňadra na své hrudi. Vlahý větřík čechral její kudrnaté vlasy v barvě rubínového kaštanu, sem tam dopadly vlasové pramínky na tvář profesora, kterého jemně zašimraly. Oči měla modré, pomněnkové, jako tehdejší barva nebe. Jerzy si tento okamžik vzrušení a rozkoše vychutnával plnými doušky, v břiše ho svými křídly hladili motýli, v hlavě se mu odvíjely jinošské touhy, byl v ráji.....

Po třech tancích se na něho usmála a odtančila pryč za jinými. Zůstal stát ještě notnou chvíli uprostřed tančícího chumlu. Snažil se zapamatovat každičký detail tohoto svátečního letního dne. Z parketu odešel až poté, co ho opilý vařbuchta loktem udeřil do hlavy. Pochopil, že se tančícím plete pod nohy a že jeho překrásná múza byla unesena jiným. Odešel proto pomalým krokem domů.

Tam jí tužkou na bílý výkres nakreslil - tančící dívka v pohybu. Od té doby kreslil jenom ji, každý rok, letos po osmadvacáté. První kresbu si nechal zarámovat do dřevěného vyřezávaného rámu posetého zlatými zrníčky a pověsil ji na čestné místo nad rodinnou tradiční pohovku v obývacím pokoji.

---------------------------------------------

Čas běžel rychlejším tempem než dostihový kůň. Jerzy párkrát potkal v české části svoji tanečnici, pozdravil ji, ale odpovědi se nikdy nedočkal. Zpočátku chodila se svými malými potomky, poté vždy s mužským doprovodem, pokaždé s jiným a téměř vždy v nadpozemsky, alkoholovým mokem, opojném stavu.

Bar „Tropický ráj“ se po dvou letech provozu musel kvůli exekuci zavřít. Místo něho se několik hospodských pokoušelo otevřít restauraci, neúspěšně. Po roce 2000 zde fungovalo takzvané „hladové výdejní bufetové okénko“, ani to se, bohužel, neudrželo. Nyní má přízemí, dříve výstavní měšťanské budovy, oprýskanou omítku, načichlou lidskou i zvířecí močí, výloha je rozbitá, zalepená provizorní izolepou, na které je sotva čitelný kostrbatý nápis napsaný v rychlosti průpiskou:„K pronájmu“. Jerzy už raději kolem nechodí.

Svoji tančící vílu potkal minulé léto. Sluníčko pražilo jako na Sahaře, stála na vratkých, avšak velmi opuchlých, nohou u mužskými bezdomovci obsazených laviček, umístěných u kašny uprostřed českotěšínského náměstí. Na sobě měla ušmudlanou zapranou podprsenku a roztrhané špinavé kraťasy. Hlučně na kolemjdoucí pokřikovala a vyzývavě se smála. Když kolem ní procházel, zmlkla a podívala se na něho svýma vyhaslýma šedýma očima, vlasy již neměla, temeno hlavy si oholila pánským holícím strojkem. „Neměl byste nějaké drobné, pane“, oslovila ho. „Ano, jsem vám dlužen za tanec v devadesátém druhém, pamatujete, otevíral se bar „Tropický ráj“, odpověděl a sám byl překvapen svojí slovní smělostí. „Pamatuji, měl jste v tom hicu příšernou zelenou košili s dlouhým rukávem, krásně jsme si tenkrát trsli, pamatuji. Ach jo, teď už bychom tancovat nemohli, jsme oba trosky“, usmála se a ten její bezzubý úsměv mu jen stěží mohl připomenout onu dvacetiletou štíhlou nádhernou dívku. Vytáhl z peněženky tři stovky, byla to jeho takzvaná česká železná záchrana, kdyby se mu v cizí republice udělalo nevolno. A koneckonců tančila s ním přece třikrát. „Děkuji, počkejte, já si pro vás přijdu, zatančíme si, budete čubrnět, jaká já budu kočka!“, koketně na něho mrkla.

V ten horký letní den šel velmi ztěžka, uvědomil si, jak mu ubývá sil, každodenní procházky musí omezit, přikazoval si sám sobě. Za žádných okolností si nechtěl připustit pravou příčinu své sklíčenosti - tu beznaděj, to bolestné utrpení při setkání se svoji éterickou bytostí.

---------------------------------------------------

Byl konec října, mírně mrholilo, chlad už začal pomalu ale jistě štípat do tváří. Nějaká imaginární nadpřirozená síla ho v ten den pudila vyjít ze svého bytu na levý břeh. Šel bez cíle – jen tak. Zastavil se kdovíproč u pohřební vitrínky na ulici jménem Odboje. Nevěřícně kouká na jediné parte na nástěnce. Na malé přiložené fotografii je Ona, poznal ji. Zemřela ve věku 52 let. Bylo jí tolik co jemu, když ho vyzvala k tanci. Ani si nevšiml, že vedle něho u pohřební tabule přibyla ženská postava. „No tak už je po ní, všem se nám oddychne, jen sprostě řvala a ty její opilecké nahé tanečky“, obrátila tvář k Jerzymu. „Vy pláčete?“, udiveně zůstala stát neznámá osoba. „Bude mi chybět“, řekl polohlasně. „To jste teda jediný“, mávla rukou asi šedesátiletá korpulentní dáma a rozevřela deštník, protože začalo pršet.

Jerzy neměl paraple, vzhledem ke svoji chůzi, která potřebovala hůlku, si deštník nebral. Stál tam ještě nějakou chvíli, nechal svoje slzy volně splynout s kapkami deště. Na jeho vráskami a životem poznamenaném obličeji tančily polku ženské kapky deště s mužskými stařeckými slzami.

----------------------------------------------------------------

Letošní léto zdá se aprílové, počasí se mění jako šatník rozmazlené komtesky. Jerzy Kowalski od října českou stranu nenavštívil. Chystá se však na staročeský jarmark k příležitosti stoletého založení Českého Těšína. Bude první srpnovou sobotu. Hned den nato oslaví své osmdesáté narozeniny. Bude jako vždy sám. Poprosí domovnicí, aby mu v polské vyhlášené cukrárně koupila čokoládové řezy s příšerně přeslazenou jahodovou marmeládou. To on rád! Vždy nejdříve malou lžíci doslova vydlabá džem a poté se pustí do kakaového korpusu. Dokonce si již nachystal tu zelenou košili, v níž tančil svůj českotěšínský hříšný tanec. Použije ji na oba slavnostní dny. Těší se.

Je poslední červencový den, Jerzymu visí na ramínku u skříně pomačkaná vybledlá košile, přes židli má přehozené tesilové kalhoty. Je půlnoc, jde si lehnout. Náhle někdo intenzivně zvoní. Zvonek neustává, naopak je neodbytnější a neodbytnější. Profesor vstává. Přímo vyskočí z postele, sám je zaskočen s jakou lehkostí. Otevírá vstupní dveře svého bytu a překvapením není schopen slova. Stojí tam Ona v bílých průsvitných šatech, každý detail jejího mladého pevného a svěžího těla vyniká. „Smím prosit“, usměje se a její perličkový úsměv zve do ráje. „Jsem starý, nemohu už tančit“, odpovídá smutně Jerzy. Rozesměje se zvonivým smíchem: „Od kdy ty jsi starý, podívej“ a ukazuje na jeho obraz v prachu zahaleném zrcadle. Podívá se a nevěří svým očím, černé havraní vlasy, snědá, opálená pleť, pevné mužské paže. Je mu znovu dvacet. „Shoď to děsné stařecké pyžamo, můžeme tančit jen tak, je přece tropická noc, tropický ráj“, rozesměje se, rukou si prohrábne nádherné lesklé husté dlouhé vlasy, vysvlékne své průsvitné šaty. On udělá totéž.......

--------------------------------------

Bouchání na dveře je čím dál více hlasitější. K sousedce Malgorzatě Waliczek se přidávají další dva muži v uniformě. "Dnes má narozeniny, musí být doma, slíbila jsem, že mu koupím čokoládové řezy, od rána neotvírá", vysvětluje vehementně policistům.

Je 2.srpna 2020, dvě hodiny dvacet minut, odpoledne. Zámečník násilím otevírá bytové dveře profesora Jerzyho Kowalského. Ten leží v posteli, na hrudi svírá obraz s tančící dívkou a usmívá se. Smrt ho zastihla ve spánku, určitě se mu něco krásného zdálo. Asi padesátiletý policista opatrně vyjme z rukou starého pána obrázek s kresbou: „Dcera, vnučka, milenka?“, podívá se na Malgorzatu Waliczek. Ta pokrčí rameny: „Nevím, možná bývalá láska.“ „Šťastný to muž“, usměje se policista, stáhne z ramínka zelenou visící košili a zakryje profesorovu tvář.

----------------------------------------------------

Krásné sté narozeniny, drahý a svým způsobem kouzelný Český Těšíne!

Autor: Irena Bátrlová | pondělí 6.7.2020 16:15 | karma článku: 19.23 | přečteno: 425x

Další články blogera

Irena Bátrlová

Muž s ručním vozíkem a umělohmotnou přítelkyní

Sehnat uklízečku na vygruntování výrobní haly byl pro jistý nejmenovaný velkopodnik nadlidský výkon. Zaměstnanci se se na této pozici střídali stejnou rychlostí, jakou je dnes vypuzena tisícovka z peněženek nakupujících.

23.3.2024 v 20:05 | Karma článku: 15.27 | Přečteno: 461 | Diskuse

Irena Bátrlová

Bronzová kráska

Jestli někdo má vskutku prapodivný koníček, tak je to Bára! Sbírá totiž lidské tváře. Shromažďuje je ve svém mobilu, načež je potom doma třídí a zařazuje do specifických složek s názvy - smutek, radost, šílenství, překvapení.....

17.3.2024 v 19:25 | Karma článku: 12.59 | Přečteno: 153 | Diskuse

Irena Bátrlová

Sundala kabát a .....

Před pár lety - to jsem byl ještě mlád a zdráv, jsem pracoval jako číšník v jedné nóbl pražské kavárně. Náš šéf byl přísný, velmi strohý muž, středních let, který úzkostlivě dbal na pořádek a pravidla. Porušení přísně trestal.

9.3.2024 v 12:25 | Karma článku: 30.25 | Přečteno: 854 | Diskuse

Irena Bátrlová

Plnovous v koktejlkách

František má rád sukně, ženské šaty i svůj plnohodnotný plnovous. Sukně a šaty, jak sám s oblibou říká, dávají jeho nohám svobodu. Nesvazují je do izolovaných nohavic, nýbrž jim umožňují být vedle sebe, sdílet společný pohyb.

2.3.2024 v 12:52 | Karma článku: 17.38 | Přečteno: 437 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 7.36 | Přečteno: 107 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.75 | Přečteno: 199 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.53 | Přečteno: 198 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 131 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse
Počet článků 240 Celková karma 18.79 Průměrná čtenost 583
Poslední dobou se snažím vrátit ke psaní, které mě provázelo na cestě náctiletým životem.Dává mi pocit síly a energie, kterou potřebuji při výchově svých tří synů.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...