Ňouma

Celý obsah prožitého nočního snění jsem si nechala pro sebe, ani nevím, jak bych někomu slovy povyprávěla vlastní prožitou tragickou smrt. Grandiózní poselství onoho snu však budu v sobě nosit navždy, nebude nikdy zapomenuto......

Dva dny po večerním zážitku nastal první červenec a toto datum je zároveň zahájením cvičení v posilovně, z čehož mám velmi rozporuplné pocity, tatínku. Zvládnu to? Je to přece jen jiné cvičení než ranní rozcvičování se s Karáskovými na dvorku. Moje ochablá tělesná stránka, která se naposled pořádně hýbala na vysoké škole, se ani náhodou nemůže srovnávat se zdatnými a trénovanými klienty fitness studia. Ale Gabriele jsem to slíbila a musím uznat, že se velmi snaží, co se týče jak mého outfitu tak i celkového rozvoje, mého desítky let zchátralého, trupu.

S Gábi pracujeme již několik let v jedné kanceláři, je o pár roků mladší, plná energie s těma nejtajuplnějšíma očima na světě, které jsou jako dvě jeskyně, v nichž se jiskří skryté tajemství -  hluboké a černé. Nikdy jsme se však nepřátelily. Je pravda, že chyba byla na mojí straně, byla jsem stydlivá, zakřiknutá a pořád v zápřahu – táta, Carol, její holky. Pořád jsem něco musela, někam spěchala, někomu pomáhala. Gabriela brzy pochopila s kým má tu čest a začala proto velmi rychle naše rozhovory stáčet jen kolem úkolů a povinností společné úřednické práce. 

Na první cvičební lekci jsem si v jednom malém obchůdku pořídila funkční tričko černé barvy, chtěla jsem být co nejvíce skryta, pokud možno průhledná, neviditelná. Největší oříšek bylo sehnat slušivé tepláky. Nevěřila bych, jak je v dnešní době těžké koupit dané sportovní kalhoty, nebo něco co se jim  aspoň trochu podobá. Poslední záchranou se tedy staly dříve noblesní kalhoty, nyní používané jako domácí oděv či rychlá alternativa nakupování ve večerce. Ještě ručník a láhev s pitím a příruční zavazadlo do posilovny je nachystáno.

Zumbu předcvičovala sympatická cvičitelka, a jelikož jsem nebyla jediným nováčkem, opravdu dopodrobna a trpělivě nám vysvětlila jednotlivé taneční kroky. Zjistila jsem, že na mě nikdo není zvědavý, všechny přítomné dámy se soustředily jedině a pouze na tanec. To mě uklidňovalo. Po cvičení jsme se osprchovaly, prohodily pár slov s ostatními ženštinami v šatně a měly se k odchodu.

U východu z posilovny nám vehementně mává přijíždějící postava na kole. Za ruku mě chytla Gábi, přátelsky ji stiskla a pošeptala: „ To je to moje překvapení......“  Z kola seskočila drobná osůbka menšího vzrůstu s vlasy ostříhanými na ježka, s úsměvem od ucha k uchu. „Ahoj, lásko“, přiskočila ke Gábi a políbila ji. „Agátko, chtěla bych ti představit svoji kolegyni Vilmu“, podává Agátě moji ruku, kterou stále drží. „Těší mě, Vilma“, odpovídám překvapeně. „A to je Vilmi, moje velká láska - Agátka, jsme stejně staré, čerstvě zamilované a k tomu lesbičky.“ „Omlouvám se, nevěděla jsem“, vykoktám ze sebe, tvářím se dost nepatřičně, červeň cítím na lících.  „V pohodě, nemohla jsi vědět, tajím svoji orientaci, víš, jaký má Žlábek s Věrou k těmto lidem postoj. Zato jejich postoj v jisté choulostivé situaci si ani představit nechceme", usmála se na mě Gábi a pokračovala: „pojďte, holčiny, nechme naše seznámení pokračovat v kavárně“.

Při dobré kávě a zákusku jsme si s Agátou vzájemně navrhly tykání. Byla velmi milá a příjemná. Pracuje v jednom volnočasovém centru a o práci s dětmi dokázala povídat romány.

„A jak jde život u tebe, Vilmo?“, táže se Agáta. „Mohu?“, náhle skočí do řeči Gabriela. Povím to asi takto: „Považovala jsem Vilmu za takovou ňoumu, nekňubu, kde ji postavíš, tam ji ráno najdeš, promiň kolegyňko, ale chci být upřímná. Ale teď konečně nastal čas a ona začíná myslet na sebe, začíná žít. A my dvě ji přijímáme do své party - na to si připijeme“, a objednává láhev dětského šampaňského. Číšník kroutí hlavou: „To jsou ale móresy“ „Nová doba, nové způsoby, pane vrchní“, dodává zvesela Agáta. Po odchodu číšníka ještě podotkne:„Jedna řidička, dvě lesbičky, jedna abstinentka" ukáže na sebe a pokračuje „ plus jedna znovuzrozená, toť ale veselá pětka!“ „Dej pokoj s pětkami, na ty je jedině tak pyšná Věra“, oboří se jen tak na očko Gábi a všechny se nahlas rozesmějeme.

 „Ale děvčata, nechci vám být na obtíž“, ospravedlňuji se.  „Prosím tě, vždyť ani nevíš, co to slovo znamená“, začnou obě současně hrozit ukazováčkem.

„Jaké má naše dámská trojice další plány?“, zeptá se Agáta. „No, myslím, že bychom mohly já a Vilma spolu navštívit kadeřníka, ty Agátko, ale zůstaň u svého trávníčku, šikne ti“, vysekne Gábi partnerce poklonu a vlepí jí pusu na líčko. „Nebude to zbytečné utrácení?“, zeptám se bezelstně. „To určitě nikoliv, tvoje vlasy si péči zaslouží, podívej na ty odrosty, chceš chodit šedivá?“, utrhne se rázně na mě Gábi a Agáta souhlasně přikyvuje:.„Uvidíš, jak prokoukneš, věř nám.“  „Tak dobře“, přidávám se.

„Holky, dáme si ještě do druhé nohy“, objednává další láhev dětského bublinkového moku Gábi. „Tak nevím, dámy, zda jste si nespletly náš podnik se školní jídelnou“, důležitě promlouvá číšník, jehož plešatá hlava se zrcadlí jako lesní studánka a očima koketně koulí ze strany na stranu. „Zásadně ne“, zarazí ho Agáta a po jeho odchodu tichounce zašeptá, „má o toho šprýmaře někdo z přítomných  žen zájem?“ „Ne, rády přenecháme druhým“, hromadně  a zvesela se shodujeme.